|
| ||||
| ||||
|
ného, k celkovému sborovému zvuku a tónu, jen je třeba nepřekážet zpěvnímu tónu křečovitým sevřením hlasového nebo dechového svalstva. To zvukově podstatné jsou tak zvané svrchní tóny, které znějí spolu s každým tónem, jakmile se ozve, a které určují zabarvení hlasu, jeho nosnost, průbojnost a trvanlivost; čím více se ozývá zpěvákovi svrchních tónů při jeho zpěvu, tím je jeho hlas, jak se říká, větší, tím je bar-vitější, průbojnější a odolnější před námahou. Takové hlasy, bohatě nadané svrchními tóny čili vysokou hlavovou resonancí, se poznají již při řeči: mluva takových lidí působí dojmem, jako když se srážejí o sebe kousky křemene, bezmála řekli bychom, že jiskří. Každý zpěvák ve sboru nějaký ten svrchní tón má, a proto se naše sbory lépe poslouchají než často sólisté, jejichž suchost hlasu se nemá kde ukrýt, když odpadla zástěna sborového přínosu svrchních tónů.
Kromě nenásilné výslovnosti je dále třeba, aby se neplýtvalo dechem, aby se dýchalo správně. Ke zpěvu zdaleka není třeba tolik dechu, jak se obecně myslí; a ne-jen to. Nadbytek dechu činí tón tvrdým a syrovým, často zaviňuje i distonaci, ze-jména na rozhraní rejstříků prsního a hlavového, t. j. na rozhraní střední a vysoké polohy hlasové (soprány a tenory ct-f 1, nižší hlasy vždy asi o tercii níže). HIavně však nadbytek dechu tlumí resonanční záchvěvy, vzbuzené 'zmíněnými již svrchními tóny; odtud pochází ona tvrdost, syrovost a krátkost časová i délková a prostorová tónu pěveckého. Podle nových poznatků správný pěvecký dech je tak zvaný de c h m i n i m á 1 n í, nejmenší. Jeho vlastností jest, že se předně musí nadechovat nosem. Zkusmo lze snadno zjistit velký rozdíl nádechu ústního a nosního, nedostatky onoho a veliké přednosti tohoto. Kdo dýchá ústy jen výjimečně, nemá dech trhavý, neklidný a hlasitý, slyšný, i když má kdy na nadechnutí; což teprve potom uprostřed zpěvní fráze, když se musí nadechnout v zlomku vteřiny? Špatné dýchání ústní není jen vidět a není jen slyšet na př. z mikrofonu, ale šelest, který zpěvák takto dýchající jím působí, nepříjemně se slyší až i v posledních řadách třeba tak velkého koncertního sálu, jako je na př. Městská knihovna pražská. Naproti tomu při nadechnutí nosním cítíme, jako kdyby vzduch nosem nassávaný omýval zadní stěnu hrtanu a rovnoměrně a příjemně naplňoval plíce, takže pak nepotřebujeme dech po každé ustalovat jako po dýchání ústním, nehledě ani na to, že okysličení vzduchem při dýchání nosem je mnohem větší než při dýchání ústním, takže zpěvák má z dýchání nosního užitek mnohostranný. Za druhé patří k minimálnímu dechu příjemně, bez tlaku se nadechnout jen tolik, kolik se -řekněme - nadechneme, přivoníme-li ke květině. Bez tlaku nadechnout znamená nejen netlačit dech, ale ani mocně neroztahovat hrudník ani vydouvat při tom břicho. Dobré jest před zpěvem několikrát vypustit dech sykavým zvukem, nadechnout se se zmíněnou představou přivonění ke květině a rytmicky dech sykavě opět vypouštět, tedy na př, asi v této podobě:... - při čemž pomlka značí, že se dech stejným způsobem vypouští, dokud lze; postupem času rytmických dechových úseček před výdrží přibývá, ale výdrž se vždy musí dodržeti. Toto cvičení, které je užitečné a potřebné všem zpěvákům bez rozdílu, vede k neobyčejným výsledkům. Snadno se po jednom nadechnutí, o jakém se mluví, pronese pak třeba 200 slabik, což zdaleka ještě není, jak mohu ujistit, číslo nepřekročitelné, i když se zdá neuvěřitelné nebo přemrštěné. Není možné dáti v několika větách návod na celý postup vedení hlasu, a o to zde ani nejde; nám záleží na tom, aby se duchovní hudba zpívala esteticky krásně, a toho první a nezbytná podmínka je umění dechové. Každý zpěvák zakrátko pozná, že je mu na prospěch, zachová-li tyto požadavky: bude vyslovovat všechny souhlásky i samohlásky na horních předních zubech. (tedy nic v hrdle a vše bez krytí), bude 68 | ||||
|