|
| ||||
| ||||
|
církevní písně má i svého velkého theoretika : bratr Jan Blahoslav ušlechtilým českým slohem napsal své skvělé dílo „M u s i c a” (1558).
Vedle českobratrské hudby vyvíjí se nám svým směrem i církevní hudba k a t o-1 i c k á. Tenkráte skládá K r i š t o f H a r a n t z P o 12 i e v bohaté kontrapunktické práci své motetto „Q u i c o n f i d u n t i n D o m i n o”, komponované v Jerusalemě, a velkou m š i „Q u i n i s v o e i b u s” - vzácné práce. Pěstuje se i tu v katolické sféře lidová píseň - jesuita Š t e y e r do svého díla, velkého ,Kancionálu českého" (1683 a dalších několika vydání), zapojuje i písně táborské, bratrské, Strejcovy - vznikají krásné kancionály i ve své výpravě - velmi vhodně, přiléhavě se harmonisují české církevní písně (A d a m M i c h n a z O t r a d o v i c). A pak už přichází b a r o k - jeho vznik patří do začátku XVII. století a trvá do konce století XVIII. - ale vyznívá ještě ve století XIX. Michna z Otradovic svou mší s v a t o v á c 1 a v-s k o u zakládá novou českou církevní hudbu (před rokem 1676, rok úmrtí Michnova - Jiří Meltzelius, Jan Pecelius, Mikuláš Fr. Ventzeli a j.). Pěstuje se i lidová píseň církevní „Slavíček rajský” J a n a B o ž a n a. Z italské církevní hudby vycházejí skladatelé J o s e f P 1 á n i c k ý, Š i m o n B r i x i a J a n D i s m a s Z e l e n k a (Melodrama de Saneto Venceslao). Pak bohatě nadaný M a t ě j Č e r n o h o r s k ý se svou barokisující církevní hudbou, v níž se již projevují zárodečné prvky klasicistní. Vytváří se škola Černohorského: J an Zach, Fr. Tůma, Jan Ne p. Seger, Fr. X. Brixi, Fr. V. H a b e r m a n a mnozí p i a r i s t é. Významným skladatelským typem je strahovský regenschori J a n L o h e 1 i u s O e h 1 s e h 1 š g e 1. V této době vyvinuje se česká barokní hudba venkovských k a n t o r ů, jejíž zajímavý typ, vánoční p a s t o r e 11 a, výrazně zasáhl i do nové světské hudby (i Smetana byl touto hudbou dotčen). Pak už se pěstuje hlavně umělá církevní hudba : J a n N e p. V i t á s e k, V á c 1 a v J a n T o máš e k, Robert Fiihrer, Jan Nep. Škroup, Moravan Bohumír Rieger, Václav EmanuelHorák, Josef Krejčí, František Gregora, Zikmund Kolešovský a j. II. Nyní jsme u novodobé české církevní hudby, jejíž období začíná r e f o r m o u církevní hudby. Jako ve světě vůbec přejímáme i u nás zásady této reformy, jak je šířilo hnutí ceciliánské, hnutí horlivě pěstované také u národů slovanských, nejvíce u nás, v Polsku (J. S u r z y ň s k i) a Jugoslavii (v Lublani náš A n t. F o e r s t e r). U nás toto cecilské hnutí má svůj charakteristický ráz: přejímáme jeho ideový pro-gram (vedle W i t t a zasáhl tu theoreticky i prakticky F r. L i s z t) i organisační základy; musíme si však právě pro sebe uvědomit, že v duchu cecilských snah pře-bíráme v uměleckém směru italskou (a nizozemskou) hudbu církevní starých církevních klasiků; nepřehlížíme komposici Wittovu, ale hned v začátcích vtiskujeme nové církevní hudbě specificky český ráz: už ve mších („brevis" a ,duabus vocibus" 1877) i v motettech F. Z. S k u h e r s k é h o (I. díl z roku 1877) projevuje se jasně snaha ve vnější formě (volba technických prostředků) zrovna jako ve vnitřním tvaru, ve zvýraznění slova j í t p o v o 1 n ě j š í c e s t ě- totéž platí o prvních mších J o s e f a F o e r s t r a s t., spoluzakladatele naší církevní hudby, skladatele světového formátu. Celá škola F. Z. Skuherského (na př. F r. H r u š k a, J. Nešvera, J. C. Sychra, K. Stecker) znamená stálé uvolňování vobojím uvedeném výrazovém směru, zejména však v h a r m o n i i, méně v melodice a rytmu. Ceské motetto po Skuherském vykazuje vzestupnou cestu a produkuje se zase volnější a plastičtější hudební vyjádření katolického církevního roku - vánoční motetto H r u š k o v o v jeho graduale „V i d e r u n t”, S y e h r ů v portrét Madonin v jeho dvouhlasém sólistickém „A v e M a r i a”, jeho originální obraz Nejsv. Trojice vmotettech „Benedictus es Domine” a ,Benedictus sit Deus" (asi 1892), - pak mše Hruškova ,Ecce D o m i n u s veniet" (1883), piná náboženského vzruchu (také sólové partie význačné svou novou zvroucnělostí v projevu), J. C. Sychrova mše k sv. Cyrilu a Metoději (1882) a k sv. Václavu (1883) na podkladě starých českých chorálů ; postavy moravských věrozvěstů a českého knížete byly skladateli víc než dedikačním vzpomenutím. Poněkud přísnější je 78 | ||||
|