|
| ||||
| ||||
|
tu Josef Nešvera, který však ve své mši „in hon. seti Gustavi” (1887) proniká krásou polyfonní práce v adoraci Kristově v Benedictus (dvojí vypracování, prvé v ženském dvojhlase, druhé ve smíšeném sboru).
Na Moravě vzácný kněz P. P a v e 1 K ř í ž k o v s k ý zhudebňuje ještě před začátkem reformy ideu cyrilometodějskou ve své duchovní skladbě „S v. C y r i 1 a M e-t o d ě j” (1850 a 1861), aby ve svém církevněhudebním „R e q u i e m” (1878) současně jako v Čechách hájil výrazovou českou uvolněnost. Pevný theoretický základ, odpovídající skladebnému českému usilování, postavil nám prof. K a r e 1 S t e e k e r v kritice Nešverova motetta Es-dur v „Daliboru” 1885. Roku 1884 napsal S t e e k e r svou mši „s o 1 e m n i s”, skladbu světového formátu, v níž postavil se na stanovisko novatérské, ryze české povahy; na hudbu starých církevních klasiků roubovány i prvky hudby světské, nejdůrazněji harmonie, něco slaběji melodika a rytmus, pak velmi výrazně i způsob prožitku. Stecker, jako všichni dosud jmenovaní skladatelé, pracuje na podkladě starých církevních tónin, současně však používá i tónin modernícho Vliv mše (pak I. díl sbírky jeho motetta z roku 1891) uplatnil se až po vydání mše (v roce 1891). Skladatel a pedagog Stecker založil nám svou školu, do které patří Fr. Picka, Edv. Tregler, Boh. Vendler, Norbert Kubát, Jos. Winter, Václav Flégl, Karel Douša, Josef Tadra, Jan Patsch, Jar. Hruška, B. A. Wiederman, Kam. Voborský, I. Hánd1, Ad. Kramenič, Jan Šrámek, Fr. Suchý (pražský), částečně Ant. Janda. V této škole se projevují jisté rozdíly. Fr. Picka, E. Tregler a Boh. V e n d 1 e r, vzácná trojice žáků Steckrovi poměrně nejbližší (u každého mezi jiným mše „solemnis"). P i c k a strhující novostí pojetí svých skladeb, v harmonii i melodice i ve zhudebnění slova, zajímavými, církevně romanticky založenými a přece bez sentimentality vystiženými náznaky tří božských osob, i nádhernými portréty blahoslavenství Marie Panny i Matky. Picka od Steckra nepodědil pině polyfonické cítění; k výrazové hloubce vystačil i druhými projevovými prostředky. E. T r e g l e r ve své mši jubilaei solemnis” (op. 2.) podal dílo církevnímu výrazu svého mistra nejbližší (důsledné využívání chorálu třeba bez tektonického ucelení, pino polyfonie, zvroucnělý, důstojný církevní výraz) ; v dalších skladbách polyfonie ubývá, ale pro-hlubuje se a osamostatňuje vnitřní zvýraznění slova, průvody vynikají krásou varhanního slohu - skvělé vyobrazování Madonina ideálu: ,Et incarnatus est" ve mši op. 2. B o h. V e n d 1 e r, svému učiteli jeden z nejbližších - akademická čistota ve vnějším tvarování (mše ,solemnis"), smysl pro plastický výraz (v oné mši i sólistických motettech). N o r b e r t K u b á t začíná výrazem méně volným nežli jeho učitel: „B r e v i s m i s s a s o l e m n i s”; pak se ve svém projevu uvolňuje: mše „i n h o n. s e t i Norberti” (1898), „in D” (1902), „solemnis” (1914), ,Stabat Mater" a j. J o s e f W i n t e r a K a r e 1 D o u š a přidržují se svého mistra hlavně ve svých prvých pracích, v dalších komposicích něco zmirňují ve volnosti svůj výraz, přiklánějíce se spíše ke směru mírně pokrokovému (J. C. Sychra). V á c 1 a v F1 é g 1 počíná si vážně s jistým umírněním ve svých skladbách. J o s e f T a d r a, výborný stylista (jeho vyrovnaný spoj slohu polyfonního se slohem homofonním), průrazná harmonie, melodika novějšího směru - J a r o m í r H r u š k a, navazující na Fr. Picku (mše, motetta), má volnější, přístupnou hudbu církevní. J a n P a t s e h ve své mši „a c a p e 11 a” vyniká přísným polyfonním slohem. B. A. W i e d e r m a n ve svém rozsáhlém díle vykazuje citlivost pro dobové slohy (církevní barok, Liszt, pak Stecker - na konec nový směr ve velké mši ,solemnis"). K a m i 1 V o b o r s k ý, mistr malé formy, mše, motetta pro celý rok a j. A d. K r a m e n i č ve své vypjaté chromatice i melodice velmi originální („M i s s a C o n f i t e o r", extatická „M i s s a D o 1 o r o s a” a m. j.). J a n Š r á m e k, dovedný architektonik; mistrný nástin Nejsvětější Trojice se skvělým zobrazením Krista Trpitele ve mši „D e s-d u r”. I g n á e H š n d 1, zkušený, pilný, jemný, má smysl pro přísně objektivovanou církevní hudbu ve svých mších i motettech. F r. S u c h ý (pražský) - přesný theoretický obraz Steckrových zásad v jeho mši „P a s c h a n o s t r u m” - vzorná polyfonická práce; novější harmonické cítění, ve vnitřním výrazu spoj církevních barev starých italských církevních klasiků s novým výrazem; celek nově odstíněný, zrovna asketického prozáření. A n t. J a n d a - také J. B. Foerstrův žák. Od Steckra přejímá vysoce 79 | ||||
|