|
| ||||
| ||||
|
vyvinutý architektonický smysl, od J. B. Foerstra úsilí o výraz poněkud ztišenější - je zajímavý ve svých velkých mších s textem latinským i českým (originální vánoční tón ve mši „P u e r n a t u s e s t”, slovanský archaismus ve mši „g 1 a g o 1-skaja").
Ke slohu Steckrovy školy se značně přiblížilo i novější skladebné dílo J o s. F o e r-s t r a, vrcholící v jeho vzácné mši „i u b i 1 a e i s o 1 e m n i s” (1898), která pro svou novost pojetí, zejména v harmonii, částečně i v melodice, ale také ve způsobu prožitku v době, kdy vyšla, byla až překvapivá svou smělostí (třebaže závěr Creda ještě vyzněl jednohlasým, výrazně vyznívajícím chorálem. Proti původním J. Foerstrovým mším „de Beata” a „in honorem seti Adalberti (1877) a řadě výborných dalších skladeb je mše ,solemnis” význačným krokem vpřed. K Steckrově umělecké cestě aspoň z dálky se přibližoval aklimatisovaný Moravan J o s. N e š v e r a („M i s s a in hon. s e t i E u g e n i i”, pětihlasá, dílo vzácné) ; předtím ještě velké mše „in hon. seti Josephi”, „seti Theodori”, po nich mše „in h o n. s e t i L e o n i s”. Církevní skladatel jeden z nejplodnějších. Do Steckrovy školy nepatří, ale blíží se jí skladby H o f f in e i s t r o v y, M o o-rovy, skladby Miroslava Krejčíhp, Vincence ŠEastného, Jaroslava Budíka, Stanislava Vrbíka. Karel Hoffmeister navazuje ve svých dvou zajímavých mších na tradici lisztovskou, K a r e l M o o r ve svých četných církevních skladbách je poněkud vzdálen tradičnímu pojímání nové církevní hudby, zato M i r o s 1 a v K r e j č í ve svých mnohých, vzácných, církevně ryze po-jatých skladbách je vysloveným tradicionalistou výrazu až asketického, s piným porozuměním pro ryzost vokálního slohu - napsal nám nejvíc skladeb a capella (osmihlasá mše, dvě pětihlasé mše k blahoslavené Anežce České, „S t a b a t Mater”, staročeské chorály ve vícehlasu a j. Moravan V i n c e n c Š t' a s t n ý má vážnou hodnotnou hudbu ve svých latinských, českých i vánočních mších, J a r o s 1 a v B u d í k, rovněž Moravan, ve svých drobnějších skladbách (sborových i sólistických) má klidnější, ale půvabný, působivý církevní zvuk, ve sborech „Ave Maria” a „Soumrak” z dálky inklinuje k hudbě J. B. Foerstrově. Moravan S t a n i s 1 a v V r b í k je nadaný, pilný, směřuje přibližně k hudbě našeho Steckra - jeho hudba něco církevně romantického přídechu, je svěží, zní církevně a nověji. Vedle školy Steckrovy a směru, který se přibližuje ke Steckrově škole, aniž by hledal vědomé spříznění, vyvinul se nám směr, jenž se datoval od „svatováclavské” mše skladatele J. C. Sychry - podle Steckrovy kritiky mše ,brevis" od téhož skladatele (v „Daliboru” 1897), směr m í r n ě p o k r o k o v ý; S y e h r a v tomto slohu uspěl až k velkým mším „s o 1 e m n i s” (1909) a „o c t o v o c u m” (1912 - mše původně domicilovaná ve švýcarském Bernu). Ve slohu konservativnějším uplatňoval se J o s. C a i n e r a Jan E v. Z e l i n k a. C a i n e r skláněl se někdy ke staré hudbě figurální (dvě mše), jindy zase ke směru reformnímu (mše ,in hon. Beatae Mariae Virginis" a vícehlasá motetta). Jan Ev. Zelinka, populární zastánce české reformy, hájí uplatňování staročeského chorálu v hudbě církevní - ve mši „f e s t i v a” (op. 16 ) přistoupil ke směru Sychrovu. K tomuto směru se přiklonili ve svých pozdějších skladbách: J o s. W i n t e r (několik mší, největší „o e t o v o e u m”, navazující na stejnojmennou mši Sychrovu, „S t a b a t M a t e r”) a Karel Douša (,,Missa Podiebradensis" a osmihlasá ,Constitues e o s p r i n c i p e s"). Z novějších sem cílí pilný a o ryzí výrazovou církevnost s piným zdarem usilující V í t K m e n t (mše - i zdařilé vánoční, bez souvislosti s ba-rokem), a nejmladší vyznavač tohoto směru S t a n i s l a v M a c h, skladatel, který svými pracemi šEastně uhajuje svěžest tohoto slohu i pro dobu novější. Zcela zvláštního vývojového významu dostupuje dnes již obsáhlé církevní dílo J. B. F o e r s t r a. Již v začátečních motettových pracích vystupuje jeho myšlenková originalita (motetto ,Adoramus te"), jež se pině projevila v sekvenci „S t a b a t M a t e r” (1892-3), ve kterém už jsou přesvědčivě podány znaky jeho slohu: materiálová dobová souvislost s hudbou světskou, a neobyčejná hloubka v prožitku textu a nade vším přídech slohu italských církevních klasiků, který se poněkud zeslabuje v pracích dalších, z nich motetta „O b o n e J e s u” (napsáno 1913, vydáno 1916) má hlavní význam právě v prožitku, jenž se soustřeďuje, zahloubává ještě víc; při- SO | ||||
|