|
| ||||
| ||||
|
a Vilém Blažek vedle těch, kteří šli právě v tomto směru za Leošem Janáčkem - našel i zde sám sebe a svoje - moravanství. Jeho znak: vypjatá církevní dramatičnost (Janáček tomu tak chtěl i v církevní hudbě!), třebaže u Blažka za docela jiných materiálových podmínek (tím zase se Blažek liší od svých krajanů). Z dalších J o-s e f K u b e n k a dbá novějšího melodického i harmonického cítění a zejména novějšího zvýraznění slova - jeho prožitek textu má vždycky náležitou hloubku a vy-znívá církevně v piné ušlechtilosti náboženského výrazu.
Jenom snahou vyjevovat se novým projevovým způsobem, a to jak navenek, tak i vnitřně by se řadili k této skupině, vytvářejíce sloh jinak od J. B. Foerstra úpině odlišný, L e o š J a n á č e k a ti, kteří vzhledem k výlučnosti jeho samorostlého slohu v hudbě duchovní i církevní aspoň zpovzdáli jej sledovali. Leoš Janáček vy-tváří tu svoje vlastní prostředí, svou nedokončenou mší „E s-d u r” (1908) a svým originálním pojetím komposičního usilování v hudbě církevní: „Pište na latinský text, ale myslete česky.” Svým smyslem pro dramatickou pravdu i v komposici mše náleží sem dále svými církevními skladbami „H o s p o d i n e, p o m i l u j n y” (1896), „Otče náš” (1901), ,Constitues eos principes" a j. Jsou tu pak především dva starší skladatelé, kteří se k Janáčkovi přibližovali: Ant. Hromádka (příklad „Missa gratiarum actionis” 1944), který právě v poslední fázi svého vývoje se sklání k církevní (nikoliv duchovní) hudbě největšího moravského skladatele, zdůrazňuje spíše barvu (homofonie) nežli kresbu (polyfonie), jeho výraz je zjitřený, ale přece církevní. Poměrně je bližší Janáčkovi F e r d. V a c h(„M i s s a i n A-d u r" 1917 a j.), který přijímá Janáčkovy rusismy, zejména odlišený postoj sólisty a sborů (ruský kněz a chrámový sbor), italismy (vypjatá, strhující melodika) i motivickou atomisaci. Církevního Janáčka v jeho celostnosti pojímá do své „Č e s k é m š e” (op. 7.) J a n K u n c. Dílo podivuhodné postřehem Boha a člověka Ježíše Krista, který jako vůbec v oltářním dění mše svaté, jest středem jeho skladby, ztrápený posledními chvílemi svého pobytu na zemi, ukřižovaný za hříchy světa, pak blahoslavený v nebeském ovzduší ,Benedictus", vzrušeně adorovaný v ,Agnus"; Boží Trojice ve mši, základní myšlenka, vyskytující se v „Gloria” i ,Credu", a ve sv. Trojici Bůh lásky, vystupující na vinách hluboce nábožných modliteb, obdoba oné hudby z počátku „Gloria”, zbaveného hymnického ;rozjásání, jak je tu kdysi podával církevní barok, rokoko i romantismus. Vývojově významné dílo, dovozující oprávněnost pro vytvoření pojmu moravanství v církevní hudbě, ke směru, který je udán světlým zjevem Janáčkovým. Václava Kaprála „Mše svatobořická” (1943) má mírnější sklon k Janáčkovi s plastickým, prudším zpodobením visí, představ a náboženských pravd, ve mši obsažených. S t a n i s l a v S v o b o d a, Janáčkův přímý žák, je ještě něco mírnější v projevu; ale stopy janáčkovské církevní hudby přec jen pronikají v takové „A v e R e g i n a” nebo „M a r i a P a n n o”, v ,Et incarnatus est" ve mši „I u b i 1 a e a”, portréty Madony líbezné svatosti, skvěle odstiňované, jako další skladatelova motetta. Pak V l a d i m í r Havlík; jeho „Missa in D -dur” v barvách prudce nanášených, v melodice vzrušené a výsostně působivé, nesené štastně řešenou snahou po novém náboženském zvýraznění; i jeho motetta jsou silně církevně dramaticky vyjadřována — zčásti v nich vystupuje nádherné zpodobení Madoniny ideje. R u d o 1 f K u b í n se vzácným sólovým zpěvem „N e b e s K r á 1 o v-n o” mohl by sem rovněž právem býti zařazován. Další zajímavá skupina — jedinečnost ve světové literatuře. Je to církevní hudba, jež vzniká vlastně odporem proti wittovské reformě — je to pokračování ve vývoji, daném t. zv. figurální hudbou, jíž kdysi žehnal barok, český církevní barok. Nejvýše tu stojí A. D v o ř á k a mše „D - d u r”, již Hynkem Pallou označená jako pokračování v naší hudbě figurální. Dále F r. M u s i 1, jeho „S t a b a t M a t e r”, skladba sice duchovní, ale s četnými církevními prvky, vycházejícími z barokisující církevní hudby — (jeho mše „k D u c h u s v a t é m u” směřuje do ovzduší cyrilismu).2) B o h u m i 1 F i d 1 e r a jeho komilitoni z Příbramska. O n d ř e j H o r-n í k ve mších a zejména v motettech navazující jasně na hudbu figurální. Skladby J o s e f a H o r á k a ve mších zřejmě a velmi blízko jsou s barokisující hudbou 2) Rukopisné skladby Musilovy nedostaly se mi doswd do rukou — jsou uloženy v hudebním ~vu Zemského musea v Brně, kde je hodlám příležitostně prohlédnouti. 82 | ||||
|