|
| ||||
| ||||
|
psal vždy jen na první stranu. Kypme čítá padle toho 2 listy, Gloria 3 listy, Credo rovněž tři, Sanctus tři, Benedictus tři a Agnus Dei dva. Cqlá mše je psána tuší a veškeré ostatní přípisy tužkou po-cházejí od Otakara Nebušky, který měl záj•enn na vydání rrLše. Datování Janáčkovy úpravy se vyskytuje jen na jednom místě: ke konci. Gloria datum úpravy Jančkovou rukou 21f. IX. 1901.
Kromě tohoto autografu nalezl jsem v učitelském ústavě ješt4 v partituře autorisovaný opis Janáčkovy úpravy, sešitý v černém obalu o rozměrech 26X33 em a o 16 listech. Datum opisu není nikde zaznamenáno, rovněž ne jméno opisovače. Lze soudit, že opis vznikl po 24. září 1901, a že jej provedl některý daveáný žák Janáčkňv. Ze jde o autorisovaný opis, který prohlédl Janáček, o tom svědčí přípisy a škrty rukou Janác"kavou. Lze tu rozeznat dvojí ruku, která psala slova i noty: ruku opisovačovu a Janáčkovu. Tak na příklad slova liturgického textu v Benedictus, která jsou naapsána pod basem, ukazují na ruku Janáčkovu, kdežto slova pod ostatními hlasy patří apisovači. Intonačně nezměnil Janáček nic, co by se citelně dotklo Lisztavy mše, i co by podstatně změnilo její úpravu. Jen kvtrli usnadněni intonace připojil a změnil polohu hlasů některých souzvuku. Není třeba podrobně odlišit originální úpravu od autorisovaného opisu, postačí, vytyčíme-li v autorisovanésrr opise hlavní rysy, jimiž se liší od originální úpravy. V Kyrie přidivá Janáček místo generální pomlky souzvuk Adur v terciové poloze (6. takt od konce), který napovídá týž následující souzvuk ve smíšeném siboru. V závěru Kyrie (3. takt od kance) mění Janáček tužkou tenarové a na f, zato však v basu nahrazuje púvodní f malým d. Podobné přehození hlas$ se vy-skytuje v Gloria i ostatních částech mše. V Gloria napovídá správné zachycení intonace prodloužením b, jímž potom začíná sborové miserere. Závěrečné nobis posunuje z předposledního taktu do posledního před repeticí. Podstatnější intonační změny pozorujeme v Hasanna, Sanctus i Benedictus. Prati originální úpravě zjednodušil Janáček v autorisovaném opise znění smíšeného sboru tak, že vypustil chromatické vedení hlasy, sestavené podle varhanního hlasu, a nahradil je unisonem všech hlasy. Známé didaktické dúvody vedly jej k prodloužení některých varhanních tbn{ v Agnus před sborovým miserere a nobis, a dále k vypinění genorálná pausy přípravným souzvukem (pmed závěmečným Dona nobis pacem F dur souzvuk). Praní provedení Lisztovy Janáčkovy mše není dosud známo. Z katalogu nepovinného zpěvu na slovanském gymnasiu v Brně (1901-1902), do něho^ zapisoval probíranou látku sám Janáček, víme pauze, že 24. listopadu 1901 zpívali gymnasisté při bohosluž bách Credo z Lisztovy-Janáčkovy mše pravděpodobně za řízení Janáčkova. Jinak známe z téhož katalogu přesnou dubu Janáčkova nácviku této mše. Janáček ji cvičil právě v druhém a třetím oddělení nepovinného zpěvu na vzpomenutém gymnasiu v letech 1901-1902. S nácvikem začal 16. října 1901 v třetím oddělení zpěvu. Tehdy zapisuje v katalogu: Fr. Lisztova Mše: Kyrie. V jejím nácviku pokračuje také v druhém oddělení zpěvu (18. října). 21. a 24. října cvičí Gloria (3. od-dělení), 28. a 31. října Credo, v jehož nácviku pokračuje Janáček 4., 6., 11. a 21. listopadu. 25. a 28. listopadu a 2, prosince cvičil Sanctus, 5. prosince začal BenediGtus, 9. a 12. prosince Agnus. 16. prosince byl s nácvikem hotov, tehdy přezpíval celou mši a opakoval ji celou ještě 2. a 9. ledna 1902. Někdy v té dubě došlo patrně k prvnímu provedení celé mše pňi některých bohoslužbách bud u Milosrdných bratří nebo u Augustiniánd na Starém Brně. Konečně z téhož katalogu se do-vídáme, že se vrátil k opakování celé mše ještě v květnu 1902 (5. a 15.). Původní úprava i autorisovaný opis Janáčkovy-Lisztovy mše jsou nyní uloženy v archivu Hudebně-výchovného semináře Masarykovy university v Brně. Vojtěch Říhovský: O novou církevní hudbu. Věřím, že církevní hudba je svť>tem pro sebe, že se na ni nedají aplikovati nijaká pravidla jiných hudebních směrů, proti nimž ji chrání hluboká její duchovní podstata, které se nedostává v tomto smyslu žádnému druhu světské hudby. Základ její zůstává vždy tajemný, ale přitom střízlivý, všeobecný, a chceme-li voliti slovo, dnes často pronášené, k o 1 e k t i v n í, t. j. pro c e l e k určený. Věřím-li dále, že liturgie je základem veškeré bohoslužby, musí býti i hudba jako důležitý bohoslužebný spolučinitel přesně liturgická. Z tohoto pravidla dají se od-voditi další důsledky. Přečtěme si některé z měnlivých částí mše svaté. Zahloubáme-li se do jejich obsahu, pozorujeme vždy tajemný smysl úryvků, vzbuzující v nás obdiv a přesvědčení, že zákony liturgie byly inspirovány vyšší mocí. TJkolem církevního skladatele je, aby ve své hudbě a jí vyjadřoval toto t a j e m n é, ale zároveň i s tří z 1 i v é a v š e o b e c n é, a tak správně pojal smysl textů. Vzájemný poměr mezi jednotlivostmi není ani tak vzdálený, jak by se zdálo. Volme na příklad, abychom začali počátkem církevního roku, český překlad textu offertoria na první neděli adventní (překlad Mariana Schallera) : „K tobě pozdvihuji duši svou, Bože můj, v Tebe doufám, nedopust, abych byl zahanben a aby jásali nade mnou nepřátelé moji. Vždyt žádný, kdo v tebe doufá, zahanbení nepozná.” Řekněte mi, kde najdete větší důvěry v Boha, nežli v těchto několika větách? Zároveň 94 | ||||
|