|
| ||||
| ||||
|
J. M. Vanický: Palestrinovské meditace.
(Dokončení.) Rytmus. O problémech rytmických v 16. století v dosavadní musikologické literatuře se tradují dva názory: 1. Že v 16. století bylo rytmisováno obdobně jako ve století 19.; zástupcem tohoto směru byl H. R i e m a n n a po něm A. S c h e r i n g. 2. Paralelně koluje protikladný názor, který přičítá mnoho na rub volné akcentuace, což by nejvhodněji odpovídalo linearitě, a tento názor vyznávají Q. A d 1 e r, S c h ii n emann, Kindeldey, A. Orel a K. G. Fellerer. Kolem tohoto vznikla řada názorů, z nichž jeden zní, že v různých nových vydáních dě1 16. století nastupuje často špatně zdůrazněné slovo. Výhrada je často na místě, jak vidíme z moderně vydaného offertoria LXI. v P. IX.: ver - ba e ó rum Je vidět, že moderní vydání ruší původní deklamaci, na kterou období humanismu hledělo tak přísně. Výhrada je pině oprávněna. Posuneme-li taktovou čáru o jednu půlovou notu ve směru pohybu, dostaneme deklamačně dokonale - i rytmicky - vy-váženou frázi. Při tom tu je ještě dvojí pomoc. Funkční časovou hodnotu v Palestrinově hudbě piní nota půlová, a proto všechny kratší notové hodnoty, aby nevzbudily žádného rozruchu, bývají raženy na „lehkou” taktovou dobu; příklad to opět potvrzuje. A další spočívá v tom - díky badatelské práci dánského K. J e p p e n s e n a - že disonance, jak ji v dílech můžeme sledovati, přicházejí vždy na „lehkou” taktovou dobu, a to v palestrinovském stylu platí jako zákon, podle něhož se nutně určuje akcentická kvalita; výjimku zde tvoří jen synkopické disonance. Že mensurovaná vokální hudba 16. století n e u ž í v a l a t a k t o v é č á r y, je pochopitelné, neboť jí skutečně nepotřebovala. Pouze tam, kde se rytmus řídil podle rytmu slova, muselo dojíti k jisté organisaci. Tak sám Palestrina v některých svých skladbách taktové čáry užívá, ale v mnohých ne, a tu je třeba se přikloniti k Jeppensenovu názoru, že ony taktové čáry n e d ě 11 s k l a d b u v s t e j n é č a s o v é kvantity, ale že jsou jaksi mimo funkci, jen pro ulehčení přehledu, a že jsou snad i interpunkčními znaménky ve smyslu „d i v i s i o n e s” gregoriánského chorálu. Poněvadž prameny mlčí, nezbývá nic jiného - jak to i uvedeny pří-klad v jiném smyslu již naznačuje - než se přikloniti k nejpravděpodobnějšímu názoru, že taktová čára v 16. století sloužila spíše k orientaci, než k přízvuku, jak tomu je až v 19. století. Pro soudobé interprety Palestrinových děl je tu důležitý poznatek, aby taktovou čáru, jak ji nalézáme v souborném vydání Palestrinových děl, netraktovali jinak než orientačně,- neboť opačně by byla silně porušena slovní deklamace, což by zásadně odporovalo humanistickému pojetí slova. Jednotlivé hlasy mívají individuální, vlastní přízvuk - podle textu - a tak se stane, že přízvuk jednoho hlasu ,nastupuje na nepřízvučnou dobu druhého, anebo na nepřízvučnou dobu orientační taktové čáry. Melodie. V průběhu melodie během dob lze pozorovati dva charakteristické typy : a) b) 103 | ||||
|