|
| ||||
| ||||
|
vývoj a Palestrinou byly slohově - v duchu polymedické techniky - vyvrcholeny. Odtud jejich další postoj závisel na různých okolnostech: byly přizpůsobeny, uvolněny, rozvity, zpestřeny a pod., a přirozeně že podlehly v období melodicko-harmonickém organičtěji vlivům vertikálním, jež tu převzaly jednu z hlavních funkcí.
Vedle čistého c a n t u f i r m u užívá Palestrina a palestrinovský styl vůbec ještě takového, jenž působí účinně na thematickou stavbu, takže se stává organickým činitelem a ne jen, jako předtím, danou frází, jejíž poměr k budování vnitřku skladby byl celkem pasivní. Techniky ,Cantus firmus" užívá spíše ve svrchních hlasech, čímž provádí určité pročištění skladby, zlepšuje deklamaci (ve svrchních hlasech je k tomu stále více nucen), nebot původní cantus firmus v středních hlasech jako by brzdil onu průbojnost a hybnost skladby. Ve většině Palestrinových skladeb se shledáme s t e e h n i k o u k á n o n i e-k o u, jež je páteří stylu, nebot' v její moci se stává polyfonie uzákoněnou, řádově organisovanou, a proto kánonická technika 16. století stojí na vrcholu polyfonní techniky. Opět Palestrina přesně rozlišuje kánonickou techniku, jež má účel sama v sobě, řekněme tak trochu spekulativní, od té, jejíž účel přesahuje hranici vlastní techniky a přechází do oblasti hudební mluvy, vyjadřující přirozený vztah k významu daného textu. Kánonická technika je však čistě hudební princip, naprosto ne-závislý na členění textu, takže často si vládne zcela libovolně, ba i proti myšlenkově ucelené frázi textové, ale ne proti obsahu. Je nerozlučně spojena s polyfonií; každá polyfonie znamená jisté napětí v pohybu hlasů, jež bud' vyšly z klidu homofonie, anebo o homofonii usilují - a čím větší je potence tohoto usilování, tím trvanlivější je hodnota tvůrčí práce. Palestrinovský styl nese náklonnost k homofonii. Jako něco specificky vlastního Palestrinovým skladbám polyfonní stavby je t. zv. m o t e t t i e k ý z p ů s o b p s a n í,5) jež se dotýká spíše formálního zaměření. Určité thema nastupuje v každém hlase skladby, ale ne přesně ve své původní po-době, nýbrž volně pozměněno, z čehož vidíme, že Palestrina nepojímal thema nějak ztrnule, jako bylo pojímáno na př. v 18. století. Práce s tímto thematem tvoří t h e-m a t i c k ý základ skladby, na ni navazuje - ale nemusí - variační část, a na ni - jindy přímo na thematický základ - se pojí v o l n é p r o v e d e n í, jež si počíná naprosto svobodně, v o 1 li ě (odtud název), zvláště přibírá-li cizí materiál, na př. zvolání A 11 e 1 u j a nebo konečné A m e n. Schematicky znázorněno : thematický základ variační část volné provedení V pozdějších Palestrinových dílech bývá kladen největší důraz na v a r i a č n í č á s t, pokud vůbec ve skladbě je, poněvadž není tak ztrnulá jako thematický základ, ani tak volná jako závěr, vystupuje ve všech hlasech nejen ve tvaru neproměnném, ale i měnivém, a dává přednost kánonické technice. A právě tu nalézáme nejkritičtější měřítko pro větní ztrnulost v Palestrinově hudbě a podle toho oceňujeme, třídíme a hodnotíme skladby. Ztráta každé ztrnulosti, neživotnosti themat je nutná, má-li vertikálnost získati potřebný vliv - ovšem ve smyslu shora uvedené polymelodičnosti. Tu nejkrásněji můžeme pozorovati vývoj od ztrnulosti kánonické techniky k volnosti a posléze až k homofonii. - Jak vidíme, je motettická technika nejpohyblivějším a nejjasnějším způsobem stavby polyfonní věty, nebot se v ní nechá pro-vésti naprosté vyrovnání hlasů, a tím dosáhnouti úpiné stylové jasnosti, což při-chází i v cyklickém spojení, na př. ve mších, které jsou často vlastně souborem motett, jež vzájemně spolu souvisí. Všechny Palestrinovy polyfonní skladby tíhnou směrem k h o m o f o n i i. Čistý F) Tento styliistický druh u Palestriny vědecky propracoval Karel Gustav Fellerer ve svých spisech (viz literaturu). Ale tvúrcem tohoto motebtického stylu v piném slova smyslu není Palestrina, ale již před ním púsobící Clemens non Papa; u něho je matetto členěno v přední, střední a konečnou větu. Na něj navazuje raná římská škola i Palestrina, který tento stylový druh umělecky vyvraholuje. - Druhý směr je matettický ideál reservaty, a z něho vzešlý typ dramatického motetta, jak ho znánne u Willaerta, jenž je tu pňvadcem, a pak u dovršitele Orlanda Lassa. 106 | ||||
|