|
| ||||
| ||||
|
h e r s k é h o sbírku latinských motett pro celý rok. Byla to první sbírka novějších motett od jednoho a téhož skladatele ve světě vůbec. Sbírka, jíž skladatel dával českému motettu nové vývojové možnosti: uvolněním projevovýeh prostředků osvěžit nově vznikající českou hudbu církevní; dále tím, že slovní podklad byl hudbou zpodobován novějším způsobem prožitku co nejkonkretněji, založit češství naší církevní hudby, objevit postup, jehož základna zůstává neměnnou dodnes. Tak vystupuje nám ve »sbírce« jemně vystižený, povahový rozdíl adventu, vánoc a dalších ročních období, a v nich skvělé hudební portréty božských osob Nejsv. Trojice, líbezný zjev milostí Boží obdařené Marie Panny
i Matky i Paní nebes, jako zase ve m š i »'b r evi s« podivuhodný výstih božské i lidské podstaty Kristovy. Také moravský reformátor cfrkevní hudby, Slezan P. P a v e 1 K ř 12 k o v s k ý má u firmy krásnou práci, svoje roztomilé »Zpěvy vánoční«, F r. H r u š k a je u závodu representován svou prací nejlepší, mší »E c c e D o m i n u s v e n i e t« na thema antifomy téhož pojmenování, kde v Credu věta »Et in Spiritum samctum« (tenorové sólo) podivuhodně opěvá osobnost sv. Ducha. Znamenitý polyfonik J o-s e f N e š v e r a vydal u Urbánků své jedinečné české »P a š i j, e«, v dramatisovaném výrazu dosud nepřekonaném, vedle jednoduché, ale hod-notné mše »in hon. seti Procopii«. Do řady vynikajfcích představitelů naší církevní hudby vstupuje Jos. B. Foerster, Jsou to jeho d v ě s b í r k y m o t e t t, jimiž zdobí nakladatelství svůj plánovitě stavěný program — skladby velmi důležité jako východisko pro skladatelův vývoj v tomto hudebním oboru. J. B. Foerster vychází z církevní hudby svého otce, J. F o e r s t r a, a svého učitele F. Z. S k u-h e r s k é. o; už v těchto skladbách projevuje se jeho osobitý názvuk ve sklonu k hluboké meditativní lyrlce, v niž, když varhany přicházejf ke slovu, objevují se spíše ve formě rámcového výrazu, udaného hlavně rozloženými akordy. Pak J. C. S y c h r a. Nakladatelství za-chraňuje skladatelovo dílo, jedno z nejvýznamnějších, jeho mši »svatováclavskou«, kterou roku 1879 odmítl redaktor »Cyrilla« přijmout do svého nákladu; vydává se 1899 Sychrova m š e »b r e v i s«, u niž prof. Karel Stecker zjištoval směr mírné pokrokový, o němž uváděl, že »toto moderní stanovisko stále vice razí sobě dráhu vykazujíc.— kde hledati sluší budoucnost reformy hudby chrámové ...« Kritik se nemýlil: další vývoj skladatelův ukázal, že právě také tento sloh uvaroval českou hudbu krise, do níž se dostávala církevní hudba v cizině (Francie, Německo). Vzácným činem uznáni české duchovnf hudbě by]o vydáni Fr. Musilova velkého »Stabat Mater« pro sóla, smíšený sbor a orchestr; dílo bylo poctěno 1885 cenou České akademie pro vědy, slovesnost a uměni; skladba je psána ve Dvořákově barakisovaném slohu duchovním, nedosahuje piného svérázu, přes to je dílem úctyhodným. J a n E v. Z e 1 i n k a s t. vydává u firmy svou m š i »f e s t i v u« (op. 16), v novějším způsobu pojatou, vedle celé řady prací, myšlených pro potřebu kůrovou. ZvlášY záslužným nakladatelským činem bylo vydání církevních děl p r o f. Karla Steckra, jeho mše »solemnis« pro sólový kvartet, smíšený až dvanác'tihlasý sbor, varhany, po případě orchestr, pak t ř í sbírek jeho motett. Mše, psaná podle na-značených slohových předpokladů F. Z. Skuherského, má dvojí hodnotu: jako základní práce v celém skladebném díle Steckrově, pak jako skladba, která vývoji naší církevní hudby dala základní tón. Jako skladatel a spolu vynikající pedagog založil prof. Stecker školu skladatelskou, jejíž žáci působí ještě dnes (J. W i n t ex, A. Kramenič, I. H5nd1 a j•). Ve mši pro-jevilo se v duchu církevního romantismu nové pojetí mešní formy, kde nám se opěvá nejsv. Trojice v pojetí novém, odpovídajícím cítěni doby, kde nám přesvědčivě je vyjadřována pod-stat Krista, Boha i člověka; pak jedinečné opěvání v nádherypiném a obsažném stylu svatého Ducha — v motettech zase zaleskne se obraz Marie Panny, přijímající Bohem omilostněné zvěstování Gabrielovo (»Ave Maria«) a řada jiných skvělých portrétů a zase věroučných pravd. Nakladatelství pracuje tu na vydáváni nové církevní hudby eflevédomě: přijímá i skvělou d u c h o v n í h u d b u, Steckrovo překrásné »A v e M a r i a« v koncertním slohu napsané, a pak vydává i skladby vynikajících přímých žáků Steckrových: F r. P i c k y, E d. T r e-g 1 e r a, J o s. W i n t r a -- jejichž skladby, u fy Fr. A. Urbánek vydané, vesměs se těsně připínají — uhajujíce vesměs skladatelský svéráz — ke Steckrově mši »solemnis« a k jeho motettům. F r. P i c k a hned ve své m š i »F-d u r« ukazuje přesvědčivě svůj osobitý sloh, v jehož vnějším tvaru přejímá nové výrazivo do své hudby, ve vnitřním ztvárnění usiluje s piným zdarem o pregnantní vyjádření — ze-jména osobnost Kristova i ideál Madonin jsou tu podávány v novém chápání, napiněném zbožným duchem, piném osobního procítění, jež by jinak mohlo vésti na scestí právě pra pozdní romantismus, k němuž se Fr. Picka hlásil. Urbánkův závod vydává soustavně velké církevní dílo Pickovo, jeho m o t e t t a, piná prožitkového odlišení, jako je vykazovalo velké dílo Skuherského, odlišení, jež je piným odleskem své doby, pak hymny »P a n g e 1 i n g u a« a nádherné »T e D e u m« (op. 18.). Ze skladeb E d. T r e g 1 e r a, znamenitého, rovněž svéráz- a 122 | ||||
|