|
| ||||
| ||||
|
tváří nebe, kam vplývala hudba Dvořákova, podivuhodně tomuto představovému ovzduší přizpůsobená. Cítili jste zvláštní podmaňující sílu v hudbě Dvořákově zrovna jako její původnost (pokud jste mohli srovnávati toto dílo s druhými podobnými) a dovolte, abych tento prožitek vyznačil: silná dramatičnost, v níž nám Dvořák podal golgotskou tragedii, výraz skvěle odstupňovaný, podivuhodná jasnost a spolu přesvědčivost v hudebních představách -- vedle míst prodchnutých ryzí religiosní lyrikou. Dvořákovo „Stabat Mater” bylo napsáno v rozloze největší: pro sóla, sbor smíšený, ženský a mužský, orchestr a varhany.
F r a n t i š e k M u s i 1. Skladatel, který žil hlavně jako varhaník v ovzduší staré i novější hudby duchovní. V této skladbě zpíval i hrál a přikláněl se ke slohu baroka, což platí hned pro architektoniku (zejména rozdělení na čísla), ale stejně pro vnitřní tvar, kde sice je slovu něco blíže, ale zase, jako u Dvořáka, jeho zásadou je rozmáchlý, vznosný vrh štětce na plátno, stálý neklid, většinou pohyb, a v něm to uchvacuje zejména krásou kresby (polyfonie), doplňované i strhujícím půvabem barev (harmonie v melodii i stavbě akordů a jejich sledů). Někdy mu prosvitne vážným prostředím duchovní hudby něco hudby ryze světsky zaznívající (v partiích sólových). Východisko : Dvořák a baroko — toto zejména v krásách své kresby, která přímo hýří v nádherách. Postoj k pravzoru, k baroku, bližší nežli u Dvořáka; přesto ještě dosti svérázu, aby dílo mohlo býti vyznačeno jako vysoké v hodnotách. Rozlohou je Musilovo „Stabat Mater” totožné s Dvořákovou skladbou. J a n E v. Z e 1 i n k a s t. Skládá hlavně ve formách mše, motetta, hymnu — ve slohu, sbližujícím se se starou církevní klasikou; češství svých skladeb uhajoval i na-venek pozorností k starému českému chorálu. „Stabat Mater” je vychýlením; je to drobnůstka (díváme-li se současně na velké dvě skladby předchozí), a zajímavá právě pro Zelinku st., neboť skladba se sklání trochu k baroku a slohům souvislým. Tato skladba je komponována pro ženský sbor s varhanami. J. B. F o e r s t e r— skladatel z dnešních, který se o novou duchovní a církevní hudbu nejvíce zasloužil. Své „Stabat Mater” (1891—1892) založil veskrze původně; ve vnějším tvaru vychází skladatel z našeho cyrilismu, který je však v této skladbě vydatně osvěžován prostředky novější hudby v jednotlivostech i své širší technické základně; myslím tu na vztah mezi sborem, který je tu výlučným nositelem skladatelského projevu, a varhanami, po případě velkým orchestrem (skladba je instrumentována v roce 1908) ; průvod (na rozdíl od následujících, hlavně mešních skladeb mistrových) je tu velmi hutně, bohatě propracován a tvoří místy samostatné těleso proti sboru — vcelku průvod je rivalem sboru, prokresluje pozorně a přesvědčivě prostředí a namnoze kontrapunktuje sbor, přinášeje v této funkci samo-statné motivické prvky, které také napomáhají dodávat mu samostatnou povahu. Ve vnější podobě skládá Foerster svoje „Stabat” v jednotlivém toku, onen obvyklý předěl mezi prvním a druhým dílem (u Foerstra ho tvoří verš ,Fac, ut ardeat cor meum") znamená logicky vyvoděný obrat: je tu příčinná souvislost daná tím, že třeba prožíti s Matkou Boží celou stupnici bolů pod Kristovým křížem, aby byla vy-volána horoucí láska k Matce-Trpitelce; skrze tuto milost velké lásky k Matce uspívá člověk ke Kristu, který může spasiti lidskou duši ve chvíli smrti —chvíli pro člověka nejtěžší. A zpytujme blíže, jak Foerster prožívá golgotskou tragedii i onu modlitbu, jež je ukryta ve výlevu velké lásky k Matce, k níž se pojí úpěnlivá prosba ke Kristu; vzpomeňme, že bezprostředním motivem ke skladbě je vzpomínka Mistrova na těžký život jeho sestry Marie, jejíž zjev mu poukazuje k obrazu Matky Boží sedmibolestné, jak mu jej v konečném výrazu podává socha Matky Boží, kolem níž Mistr chodíval po Karlově mostě v Praze — porozumíte, proč první díl Foerstrova „Stabat Mater” má hudbu, která téměř lidsky vypodobňuje pláč Kristovy Matky u kříže — odtud budete chápati v druhém dílu hloubku výlevu lásky k Matce Boží, odtud budou vám jasny tóny onoho místa ;,Christe, cum sit hinc exire", pod nímž básník poukazuje ke Kristu jako k majáku záchrany, kam se na své lodi života může uchýliti člověk ve smrti, a kde sourodně hudba přímo zalévá lidské duše nadějí na spásu v blahu nebeském. Toto vyvrcholení s tím vším, co ve skladbě právě předcházelo — je v této skladbě podáno ve způsobu ztišení, uplatňujícího se rozhodně v rozjímání víc nežli v lítni epické; a přece i tam, v onom etherném vzduchu meditací, vane jeden proud výrazové síly, i tam je znatelné úsilí o plastičnost výrazu — i tu můžeme mlu- 3 | ||||
|