|
| ||||
| ||||
|
datel uctívá jako nejvyšší představu ženy, Matky, Boží Rodičky, Orodovnice u svého Syna, jenž v přetěžké hodině smrti umírajícímu pomůže, zavede jej v říši největšího pomyslného štěstí, unikajícího již lidské představě, v říši onoho blaha, které jenom hudba dává aspoň tušit — jaká úžasná dynamičnost, v níž vede nás skladatelova hudba od hrůzné scény na Golgotě, přes úvahy o ní až tam nad zemi, do říše, kde kraluje Kristus.
Jsou tu úpině protikladné situace od oné první, která je epického, silně odstíňovaného vypodobnění, jež povlovně přechází až k nadzemské meditaci, podivuhodné pro hudbu nezemské krásy. Všimněme si, jak tento ostrý protiklad skladatel šťastně vyrovnává; ubírá přece jenom něco z oné syrovosti epického zvýraznění, prohlubuje nad pomyšlení zase své lyrické hudební výlevy — v obou případech skvěle odlišuje; podivuhodně nadto staví; objevuje se tu ve skladbě vzácný tmel v tomto dvojím prostředí, úžasném ve své velikosti a přec ve svém vzhledu podstatně různém. Tušíte již, kam spěji, když mám vypsati řídicí myšlenku pro vnější i vnitřní ztvárnění díla: je všechno u skladatele dramatičnost, ono úsilí za výraz odstupňovaný, odlišený — to je onen prvek, který ve skladbě podivuhodně všechno slučuje. Skladba je velce pojata: jsou v ní sóla, sbory, s průvodem, jenž má být svěřen orchestru. M i r o s l a v K r e j č í. V tichu, takřka neznám v církevní hudbě, pracuje ve svém zátiší pro sebe a několik známých, kteří poslouchají, vypůjčují si jeho mše a jiné skladby tohoto směru, žel, že je provádějí tak řídce; hlavně mše, a také díla duchovní hudby. „Smrt Kristova” (pašije), skladba duchovní, a toto „Stabat Mater”, skladba církevní, stojí tu k sobě blízko. V rozboru ukazuje klasicisujícím duchem prosycené „Stabat Mater” ryzí vokálnost, čtyři smíšené hlasy a altové sólo, jež tvoří vlastně pátý hlas. Prožitkově se vykazuje způsob rozjímání s verši „Stabat” zvláště jemný; reaguje se na jeho vznětlivé věty prostoupené trpitelským nářkem Matky Sedmibolestné; a z poměrně stejné citové hloubky linou se i meditace, obrácené k Matčině trpitelskému srdci a končící u jejího milosrdenství — Maria — velká Trpitelka a účastná Slitovnice. Je zvláštní tato hudba Miroslava Kx•ejčího, ve vnějším i vnitřním tvaru až asketická v prožitku zvlášť hodnotné látky, ale přesto — a snad částečně i proto — silně působivá. Její církevnost ve své ryzosti je postavena nade všechnu pochybu — náš významný skladatel v hudbě světské nalezl pro svou církevní hudbu výraz naprosto odlišený; za to jsme mu zvlášt vděčni. J a n E v. Z e l i n k a m 1. Jako předešlý skladatel i tento vystihuje podobu Kristovy Matky v novějších vnějších projevových předpokladech a také zase ve zvláštních jemných vnitřních výlevech své silné tvořivé vůle. A přece je tu ve vnitřním ztvárnění jasně znatelný rozdíl. Zelinka jakoby v citových variacích postupuje proudem nádherné, ale smutné písně o Mariině utrpení; bolest je to ponejvíce, co nese s sebou bohatá náplň básnické skladby; bolest jako variační motiv, který vy-chází v kadenci, pravidelně usmiřující citové rozechvění; jen ve středu skladby klesne tento závěr do hlubokého smutku nad smrtí Kristovou; v konci komposice jaký nejvýš účinně vystupující protiklad: rozjasněný hymnus ve způsobu nebeského chvalozpěvu, neseného k obrazu Matky Kristovy ! A když proživše všechnu onu citovou variační krásu skladby, chceme ji vyjádřiti významovým výstihem: projev nejvýš vroucí, zdůvodněný vnitřním tvarováním podle povahy a jednotlivostí básnické látky; projev, třeba ztišený, zato do nitra lidského srdce hluboko zabírající. Skladba je myšlena pro smíšený sbor a varhany. J a n H a n u š — náš nejmladší. Jeho „Stabat Mater”, jako druhá věta I. symfonie pro altové sólo s orchestrem, je pojato doslovně v onom novém výrazovém po-jetí, jak je Hanušovi vlastní. Text dává skladateli možnost, aby subjektivně jej pro-žíval, aby projevil nejvyšší účast se strázněmi Matky Boží, aby je vyjádřil s největším osobním zaujetím, aby bolesti její nesl s nejvýš vypjatým soucitem — vpravdě zobrazuji tu Matku Kristovu v její trpitelské mateřské podstatě; jeho Madona je idealisována v onom základním tónu, kterým vyznívá stále báseň, a právě tento tón je skladateli podnětným motivem, podle něhož hledá a nalézá podstatu zobrazení Marie i ideálu mateřského ženství, vyjad~ovaného nejvyšší láskou k dítěti; ideál Madonin právě v tom směru je dokreslován v největší nádheře. A odtud pracuje autor na svém námětu, jejž mu dodává představa ženy, soustřeďovaná do představy 5 | ||||
|