|
| ||||
| ||||
|
Matris dolorosae, představy úžasně procítěné. Z této studnice hlubokých dojmů vy-plývá skladateli nejvýš úžasná úcta a z ní tryskající láska k Madoně, k ní se soustřeďuje všechna jeho hudba, hledající jasně potěchu, ba víc : záchranu pro chvíli skladateli velmi těžkou — byla to patrně zlá chvíle, jak ji mohl asi vyvolati děs mstivé minulé války, chvíle, zdůvodněná ve své těžkosti naléhavým nebezpečím — jsme u vrcholného bodu skladby — Hanuš jako Dvořák i Krejčí Madonu, důvěru a lásku k Ní (jde tu o text, na který skládal již Palestrina, text, v němž je vypuštěn verš : „Christe, cum sit hinc exire”; v tomto případě není apostrofován Kristus, který vy-stupuje jako Spasitel) staví jako soustřeďující motiv: k o t v a, nabízející se k záchraně v hodině života zvláště těžké.
Nyní měl bych ještě podat dějinný rozbor probíraného thematu. Abych však nezabíral místa jiným spolupracovníkům listu, končím poznámkou : Jak je bohatá ve svých skladbách i naše novější hudba církevní — jediná forma sekvence a zabírá téměř všechny slohové útvary ve vývoji naší církevní hudby z údobí od roku 1877 do dneška ! J. M. Vanický: O vývoji zpívaných -,^mešních částí. (Zpracování podle úvodní kapitoly »Dějin mše« Dr Petra Wagnera.) Slovo m i s s a není výtvorem klasické latiny, nýbrž pochází z doby mladší. S u e-t o n ho užívá ve smyslu m i s s i o a d e m i s s i o. Název pro křestanskou éru se ujímá až ke konci 4. století, a tu mše znamená propuštění věřících po skončeném církevním obřadu. Záhy se slovo mše objevuje jako terminus technicus jak pro eucharistickou slavnost oběti (u A m b r o s i a), tak pro kanonické modlitební hodinky (u E u t h e r i e).i) Od 6. století se počíná tento široký význam pojmu ,missa" ztráceti, ježto jej spisovatelé pojí s oblibou s nejdůležitějším křestanským kultovním obřadem - s obětováním (vývoj pojmu v tomto smyslu byl ukončen asi v 10. století). Je to zcela pochopitelné, nebot tento obřad byl důležitější než hodinky modliteb, určené předně pro klerus. Křesťanství od dob Konstantina Velikého si začalo vytvářet své vlastní umění a je proto přirozené, že ovlivnilo i hudbu. Bylo již dávným zvykem v y plň o v a t i j i s t é č á s t i 1 i t u r g i e z p ě v e m, a stadia tohoto vývoje jsou rozmanitá. Nejstarší součástí staršího mešního zpěvu je sólová psalmodie s o d p o v ě d í (refrén) ; dělo se to na začátku mše, kde vystupoval čtoucí, jemuž obec odpovídala. Tato sólová psalmodie, latinsky zvaná p s a 1 m u s r e s p o n s o-r i u s, byla bezprostředním pokračováním psalmodie ž i d o v s k ý c h k a n t o r ů. Obec však byla ponenáhlu z funkce v liturgickém zpěvu vylučována, zvláště když předzpěvák, obyčejně odborný zpěvák, dostal za úkol obstarati s c h o 1 u c a n t o-r u m, sbor školených zpěváků, který se nechá v Římě zjistiti již za pontifikátu C o e-1 e s t i n a I. ('i 432). Tím nastalo melodické obohacení a trvání služeb Božích se prodlužovalo; proto původní žalm musel býti krácen a jeho přednášení scholou bylo jednodušší, zatím co sólové partie se okrašlovaly. Tento zpěv se zval „g r a d u á 1 n í r e s p o n s o r i u m” nebo krátce „G r a d u a 1 e” (od gradus, stupňů, vyvýšených to míst pro sólisty), a nezapřel nikdy svůj psalmodický původ. Další zkrácení nastalo odstraněním repetic refrénů. Od 13. století ,Graduale" sestává ze dvou dílů, z nichž prvý se nazývá c h ó r, druhý v e r š, a je zpíván sólisty; nato chór opět přejímá p o s 1 e d n í s 1 o v a v e r š e, čímž je docíleno vhodného rámce. S Gradualem souvisí zpěv „A 11 e 1 u j a”; v liturgii následují těsně za sebou, a proto moderní skladatelé je spojili v jednu větu přes jejich basickou protikladnost. ,Alleluja" bylo zprvu psalmodickým zvoláním a teprve později od kantorů dostalo melodickou výzdobu. Ve dnech smutku je nahrazováno „T r a c t e m”, vyznačujícím se těsnějším vztahem k předkřestanskému responsoriálnímu zpěvu; v středověkých melodiích traktů je mnoho zbytků synagogálních zpěvů. i) Nazývána též Eucheria; připisuje se jí spis »Peregrinatio Silviae«, kde je narážka na tuto věc. 6 | ||||
|