|
| ||||
| ||||
|
Vedle této skupiny staršího mešního zpěvu, která je nejsilněji ovlivněna starožidovskou hudbou, existuje m l a d š í s k u p i n a mešních zpěvů, které můžeme označit jako a n t i f o n i e k é. Jedná se zde o výměnný dvojsbor. A n t i f o n a, každému žalmu předeslaný zpěv, zastává tu funkci předehry, mezihry a dohry. Náleží sem od začátku 5. století doložitelná a n t i p h o n a a d i n t r o i t u m, později krátce „I ntroitus” a antiphona ad communionem, později „Communio”. Časem tyto sborové části byly zkracovány, zvláště mimo Řím tam, kde církevní obřady nepotřebovaly takové okázalosti jako papežské ceremonie. Stadia vývoje se dnes již nedají přehlédnouti, ale konečný resultát vykazuje cyklickou formu struktury ABA (A = antifona, B =část žalmu). „Communio” však posléze utrpělo i ztrátu žalmu, a pouze v R e q u i e m (mši za zemřelé) si udrželo cyklickou struk::uru, totožnou s „Introitem”.
Antifonickým žalmem byla i „a n t i p h o n a a d o f f e r e n d u m” nebo „a d o f f e r t o r i u m”, později krátce zvaná „O f f e r t o r i u m”. Papežská mše byla od 7. století vzorem pro celou liturgickou praxi latinské církve, a poněvadž i tam zpěváci scholy přinášeli k oltáři dary, musel být tento zpěv ponechán sólovým zpěvákům, a sbor se účastnil jen refrénovitě. Cyklická struktura středověkého ,Offertoria" pak dostala zcela vybroušenou formu : A, Ba, Ca, Da, A (A = sbor, schola, B + C + D = sólo, a = refrén). Je zde formální obdoba s responsoriálními zpěvy modlitebních hodinek a zjevný přechod antifonického obětního žalmu k sólovému zpěvu s reprisami scholy. Když přímá účast věřících při oběti u oltáře zmizela, krátí se podstatně i tento zpěv. Pouze mše za zemřelé dosud upomíná na starou praxi. Všechny tyto zpěvy jsou psalmodické, pročež se jejich texty musí měnit pro každý církevní svátek, ba každý den. Je v nich vlastní životnost mše. Obsahuje je kniha mešních zpěvů, mešní a n t i f o n á ř nebo později G r a d u a 1 e. Tyto se podstatně liší od jiné řady zpěvů, o něž byl původně malý hudební zájem, později se však staly p i 1 í ř i umělecké výstavby mše, poněvadž obsahují ve svém ústrojenství pevnější stabilitu. Nejstarší je zvolání „K y r i e e 1 e i s o n”, jež dokumentuje souvislost latinské liturgie s řeckou církví. (Řečtina byla i v Římě až do 3. století liturgickou řečí.) Zpěv „Kyrie eleison” byl od počátku asi populárním, takže posléze se stal zpěvem lidovým, aniž došlo k překladu. V římské liturgii následuje hned za „Introitem” ; v různých jiných liturgiích objevuje se ve mši vícekráte. Papež Ř e h o ř I. připojil „C h r i s t e e 1 e i s o n”, načež následovalo opakování „Kyrie eleison” jistě, jak praví Petr Wagner, z estetických důvodů jako trojí zvolání, symbolisující Nejsvětější Trojici. - „Kyrie” sloužilo původně k prodloužení liturgického jednání ; po papeži Řehořovi se omezilo na devět zvolání : Kyrie 3 x , Christe 3 x , Kyrie 3 x . Zprvu bylo pro-váděno tak, že asistující klerikové je zanotovali a lid dále přejímal, a proto „Kyrie” v gregoriánské mši zůstalo jako lidový prvek, a schola si ho nevšímala; původně ne-bylo ani v mešních knihách zapsáno. Během věku si je zpěváci osvojili,2) z čehož plynul důsledek, že z jednoduchého zpěvu (zvolání) se vyvinul zpěv bohatě melodický. Posléze se „Kyrie” dostalo i do zpěvních knih, kde je v blízkém vztahu se sekvencemi a tropy. Na „Kyrie” v římské mši navazuje „G 1 o r i a i n e x e e 1 s i s D e o”. Zprvu ho užívala raná vánoční mše a asi r. 500 bylo přivtěleno podle přání biskupů do mší nedělních a svátků mučedníků; obyčejní kněží ho však směli notovati jen o velikonocích. Všeobecné užití ve mši se datuje až od 11. století. Je to zpěv slavnostní, proto se při obyčejných příležitostech vypouštěl; jeho vypuštění je žádoucí též ve dnech pokání a smutku, jimž je obsah „Gloria” kontrérní. Bylo zanotováno knězem u oltáře a přejímáno kleriky nebo mnichy, stojícími okolo oltáře. Původně „Gloria” bylo re-citací; později zpěváci vyžadovali umělecky bohaté melodie pro sváteční dny. A teprve tyto bohatší zpěvy se objevily v chorálních knihách, umístěny za druhé „Kyrie”. Nejmladším mešním zpěvem je „C r e d o i n u n u m D e u m”, jež se umístilo v římské liturgii až v 11. století, zatím co ve Španělsku, Gallii a v Miláně se již po-užívalo. Stará ceremoniální kniha podává zprávu, že biskup, nechtěl-li po evangeliu 2) P. Wagner uvádí, že asi od 10. století mizí účast lidu na »Kyrie«. 7 | ||||
|