|
| ||||
| ||||
|
kázati, zanotoval Credo. Poněvadž je původně provozovali duchovní, stojící kol oltáře, mělo spíše recitativní ráz, až teprve pozdní středověk mu propůjčil jistý melodický habitus.
Prakřesťanský „S 'a n c t u s” tvoří bezprostřední pokračování p r e f a c e. Bývalo zanotováno celebranty a přebíráno pak všemi přítomnými ; římské liturgické knihy ukazují, že i zde obec zastupovali asistující klerikové. Gallie si v „Sanctus” podržela nejdéle svůj lidový ráz. Když zpěv „Sanctus” převzal sbor, mění se podstatně jeho melodická linie. „A g n u s D e i” bylo do římské liturgie včleněno papežem S e r g i e m I. (t 701) ; v řecké mši na témže místě je bohatý zpěv, a papež Sergius, rodilý Syřan, chtěl tu mít asi obdobu. Zpěv „Agnus” se přenesl na lid, čímž poklesl i jeho melodický lesk. Asi se často opakovalo (pro prodloužení obřadu p o 11 b e n í p o k o j e), čímž se brzy vytvořilo trojčíslo, jež po třetím „Agnus” končilo místo „m i s e r e r e n o b i s” úslovím „d o n a n o b i s p a c e m”. Jen lateránský kostel, papežský kostel středověku, zpívá dodnes po staru třikrát „miserere nobis” ; podobně i skladby klasické vokální polyfonie zakončují většinou „miserere nobis”. I tato druhá řada mešních částí - od „Kyrie eleison” až k „Agnus Dei” má svůj vyhraněný charakter. Zpěvy připomínají hymny, a též „Gloria” se mnohdy v liturgických knihách nazývá „h y m. n u s a n g e 1 i c u s”. Jsou charakteristické svou textovou neměnností; jen jedna změna: Při Requiem se zpívá v „Agnus” místo „miserere nobis” a „dona nobis pacem” text: „dona e i s r e-q u i e m s e m p i t e r n a m”. Pro tyto textově neměnné části se ke konci středověku ujal název O r d i n a r i u m M i s s a e, zatím co ony textově proměnné byly označeny jako Proprium Missae. Zpěvy O r d i n a r i a, zprvu zpěvy lidu, symbolisují společenství všech shromážděných s celebranty; části P r o p r i a působí více individuálně. a umělecky. P r o-p r i u m je více méně věcí celebrantů u oltáře, zatím co O r d i n a r i u m pro svou obecnost a srozumitelnost může se pokládati za výraz celé obce - je tedy nositelem všeobecně křestanského cítění. Postupem doby se stalo O r d i n a r i u m hlavním nositelem hudebního elementu mše vůbec. Nejmladšími částmi O r d i n a r i a jsou dvě mešní zpěvní části, jež nikdy nezapřou svůj neorganický charakter, a které tridentský koncil v 16. století odstranil nebo velmi omezil - „s e k v e n c e” a „t r o p y”. S e k v e n c e byly hojně užívány ve francouzských a jihoněmeckých klášteřích. Místa jejich původu jsou Sv. Havel a Sv. Martial v 10. století. Zatím co jinak skla-datel komponoval na text, bylo tomu zde naopak, neboť se text přibásňoval. Tím se ovšem stalo, že často poetická zákonitost byla pomíjena, a tak nejstarší sekvence spojovaly strofy nejrůznějšího ražení v jeden celek. Od 12. století se sekvence připodobňuje hymnu, který vyniká strofickou i formální vyvážeností. Dále se sekvence přiblížila i písňové formě, jak je patrno z „D i e s i r a e” od Tomáše z Čelana, jež je trvale umístěna do mše za zemřelé. „T r o p y” byly vždy jen příži.vnou částí, neboť jsou to ponejvíce skladby subjektivní ražby. Známe vedle svatohavelských tropářů z 10. století bohatší prameny tropů z téže doby na území Francie, Anglie a Italie. Texty tropů souvisí vždy myšlenkově s příslušným svátkem, čímž se přibližují P r o p r i u, neboť vyzdvihují jeho proměnlivou podstatu. Pro svůj rozlehlý a často se měnící text byly ponejvíce záležitostí sólových zpěváků. Velmi působily na vývoj církevní hudby, a když tu svůj historický úkol spinily, začaly upadat (asi od 13. století), a jen výjimečně se některé udržely ve mši až do 15. století. Mešní kniha z r. 1570, vyšlá z okruhu Tridentu, škrtla všechny a ponechala jen pět sekvencí. Tak mše obsahuje celkem devět částí - bez sekvencí a tropů - a počítáme-li A 11 e-1 u j a a T r a c t u s dohromady s Gradualem, z čehož čtyři připadají na P r oprium a pět na Ordinarium: Introitus, Kyrie, Gloria, Graduale, Credo, Offertorium, Sanctus (a Benedictus), Agnus, Communio. Ve mši se podle Petra Wagnera odehrál nejvýznamnější hudební vývoj do konce 1_6. století, Byla zde příležitost k vytvoření skutečné cyklické hudební formy, kterou skladatelé tušili, a proto je vždy tolik lákala. Vývoj však se dál dlouho, neboť duch 8 | ||||
|