|
| ||||
| ||||
|
ho Hlaholu«. Dávným zbožným přáním naším je zajisté Cyrilská Jednota, to pevné těleso, které se nerozbíhá a je i pro všecky další doby jed-ním ze spolehlivých pilířů kostela a po stránce pěvecko-liturgické jediným pomocníkem duchovnímu správci. - Koledami a pobožností
u jesliček jsme v neděli 18. ledna zakončili vánoční slavnosti. A naši koleďníci se i v letošní době nedostatku potěší z koledy, kterou jim štědře ,připravily naše dobré maminky, vdp. farář a velkou zásilkou jeden známý jihočeský klášter. Nio platno, ta pozornost budí zase chut k další práci. To všechno pro čest a slávu Boží. Hned začínáme studovati pro dobu postní a velikonoční, Dá Bůh, že si pak zase něco o tom povíme. Všem a všemu »Z d a ř B ů h !« _ Marie Lišková. 0 Lamentace skoro universální, V » Fojizerských listeoh« '.ze dne 9. 'ledna 1948 vede si stížnost sbormistr mužského sboru pěveckého spolku »Antonín Dvořák« v Turnově takto: Na adresu členů činných, a to v mužském sboru, něco méně radostného. Vedení spolku se stará o poskytnutí krásných hudebních večerů všemu členstvu — přispdvajícímu i činnému. Plní svou povinnost vůči všem měrou vrchovatou. To však nelze říci o činných členech mužského sboru vůči spolku. Hudební středy navštěvují z titulu své „činnosti” bezplatně, a je tedy jenom spravedlivé žádati od 'nich skutečnou činnost. Je nehodno spolku; který nese jmé no Antonín Dvořák"; jméno jednoho z geniů české hudby, aby místo vlastní činnosti projevoval činnost pouhým pořádáním koncertů cizích umělců. To je málo. A kdo tím vinen? Ne - účastí v povinných zkouškách je podlamována skutečná činnost spolku, a ten pak nemůže své poslání piniti. Vždyť k pinění členských povin - ností není třeba nic víc, něž trochu hlasu a sluchu, ale hodně dobré vůle a vzdání se osobní pohodlnosti. Zpěv nás všechny v dobách kru tých sdlil a svolával, abych tak řekl; ;do houfu", proč bychom jej nyní, kdy jsme zbaveni útlaku, měli zrazovat a opouštět? To jsem považoval jako šbormistr mužského sboru, který je spolu odpověden za spolkovou činnost, otevřeně říci. F. Zemek Tolik ta stížnost. Je to zjev pro Turnov již dávno typický, ale ne ojedinělý; na mnoha jiných místech jsou poměry ve zpěváckých spol-cích stejné, ne-li horší. Je úpadek zpěvnosti v našem národě, generace dorostlá a dorůstající se hlásí k ně rn -c ů m, zpívat nrechtěj,í nebo ne-dovedou, nanejvýš filmové a taneční šlágry a pochybné písničky. Kde je vina? Co dělá škola? Jaké stanovisko zaujímá k těmto věcem učitelstvo? Co zamýšlí Osvětová rada? Co říká mi- nisterstvo školství a národní osvěty? Stanovisko Církve je dáno na mnoha místech Písma svatého. Rodičové, vychovatelé, probuďte se, hot i u Uka'legonů! -r. Sensace v »Přítomnosti«. Hudební kritik »Svobodných novin« Dr Jiří Dostál referuje zajímavě o pokusu předvésti našemu hudbymilovnému publiku ukázky z moderní církevní české hudby. Píše: »Přítomnost« měla na svém pondělním debatním a koncertním. večeru v Mánesu jistou sensaci. Po prvé ve svých dějinách provedla tato nesporně světská společnost ve svém podniku velké defilé d u c h o v n í hudby, a to dokonce soudobé! O církevní hudbě, jejích problémech a jistém nezájmu o ni tu hřímal v delší improvisaci Dr Cyril S y c h r a. Asthmatické harmonium a barově vytlučený klavír rozhodně neprospěly reprodukcím, stejně jako se ukázalo, že církevní hudbě nesvědčí nízký strop a klubovky. Nicméně i tak bylo přesvědčivě ukázáno na fakt, že duchovní hudbu v soudobém umění máme a že se k ní obracejí do-konce i mladí, doposud plující docela jinde, jako Rudolf Kubín, Klement Slavický. Vedle osvědčených jmen a děl J. B. Foerstra, Miroslava Krejčího, O. A. Tichého, Viléma Blažka, B. Wiedermanna, Ant. Jandy upozornili na sebe v této dlouhé konkurenci S l a v i c k Sr (Ave Maria, Intellige clamorem), Josef M a, t ě j (vokální fuga na »Alleluja«!) a Karel R i s i n g e r (dvěma výňatky ze mše). — Stalo se 26. ledna 1948. Potěšitelné je, že u civilního člověka znovu se probouzí zájem o něco duchovního. AV se však vezme na vědomost, že duchovní hudba opravdu vyžaduje své vlastní prostředí, nejen materiální (varhany místo asthmatického harmonia a vytlučeného klavíru, vzdušný sacrální prostor s akustikou místo nízkých stropů atd.), ale i duševní (kde se poslouchá více srdcem než ušima, a kde posluchač místo sedění v klubovce s přehozenýma nohama by spíše klečel na kolenou, což je možno nejlépe v kostele). Další velikou bolestí je namnoze improvisační charakter reprodukce církevních skladeb, vyrůstající z nesprávného názoru zpěváků i mnohých dirigentů, že církevní hudba je lehká k reprodukci a že netřeba jejímu nacvičování věnovat práci a čas. Tato pošetilá lehkomysln,>st je pře-často ztrestána na místě nenadálým pěveckým debaklem i na místech zcela lehkých, podle zná-mé devisy »jak se do lesa volá ...«. —Ohledně reprodukce církevních skladeb vítáme mladou i nejmladší generaci skladatelů poukazem na ono biblické »Pane, svěřil jsi mi pět hřiven, nuže, získal jsem nadto jiných pět«. Žádáme je, aby při komponování církevních skladeb ne-luštili v nich hudebních problémů, to patří do učebnic. Rovněž at také píší více srdcem než mozkem, od srdce k srdci. Sluch posluchačův také se řídí akustickými zákony a dovede jako primérní kritik říci k e s k l a d b á m své rozhodující slovo. Přáli bychom jim, aby se našli 20 | ||||
|