|
| ||||
| ||||
|
resp. 1564-1567, tedy za císaře Ferdinanda I. a Maxmiliána II.g) Vaet nazývá se r. 1.562 dokonce sám „ředitelem hudby krále českého” („serenissimi Bohemiae regis musicorum modulaminum rectore"). )
V souvislosti s těmito císařskými hudebníky musíme dodati, že další z nich, M i-e h e 1 C h a r 1 e s d e s B u i s s o n s, má nějakou svou skladbu v rkp. 1018 č. 44 Proskeho knihovny v Rezně, kde k jeho jménu je připsáno slovo ,Budvitz". Význam toho slova nelze vysvětliti, ježto des Buissons je rodák z Lille ve Flandrech. Tou dobou se stavělo na varhanách dómu svatého Víta v Praze. Práce nechtěla nijak postupovati. Když poslední varhanář r. 1564 zemřel, povolal arcivévoda Ferdinand přípisem ze dne 7. srpna 1565 budějovického varhanáře J á c h y m a R u d-n e r a do Prahy, aby stavbu svatovítských varhan dokonči1.10) Z toho lze souditi, že Jáchym Rudner platil u dvora za spolehlivého odborníka. Rudner dokončil svou práci až r. 1567, ale nemohl se dočkati převzetí varhan a výplaty, jinak by se byl hned vrátil zas do Budějovic, kde měl stále svůj majetek a dům. Vrátil-li se, či ze-mřel v Praze, není známo, ale jeho syn Albrecht v Praze se usadil. Osudné XVII. století ohlašuje Budějovicům svou nepřízeň velmi brzo: začátkem r. 1611 obsadili město Pasovští a řádili zde po celý jeden rok. Za přítomnosti těchto nevítaných hostů Budějovickým asi moc do zpěvu nebylo. Zajisté bylo tím slavnější uvítání, jež bylo připraveno r. 1614 císaři Matyáši a jeho choti Anně při jejich příjezdu do města.l 1) Císařská návštěva se tehdy konala za příčinou konání sněmu od 26. ledna do konce února. Pro obveselení účastníků sněmu byly pořádány různé zábavy, na př. italská komedie, i2) a není dobře myslitelno, aby při tom na hudbu bylo zapomenuto. Brzy potom však nastaly pro Budějovice zlé časy. Stojíce jako město katolické na straně císaře, byly nuceny r. 1618 stavovskému vojsku tak dlouho čeliti, až přišla pomoc, jenže tato vytoužená pomoc se zvrhla v pravý opak, neboť občanstvo bylo od císařské soldatesky všemožně týráno. Bezohledné počínání posádky také způsobilo r. 1641 požár, jemuž padly v oběť tři čtvrtiny města. Při tomto požáru shořel prý také jeden cenný kancionál.13) Po _těchto zprávách, které mohou sloužiti k vysvětlení stagnace hudebního života, slyšeli bychom zase raději něco positivního. A skutečně nová doba blahobytu a tím i zvýšeného zájmu o hudbu se blíží. Rok 1648, pro Prahu ještě osudný, přináší konečně celé Evropě vytoužený mír. Téhož roku věnoval A d a m M i c h n a z O t r a d o v i c, varhaník jindřichohradecký, magistrátu Č. Budějovic jedno ze svých děl s názvem „Officium vespertinum sive Psalmi vespertini, cantica B. Virginis, Antiphonae, Litaniae, falso Bordoni novi etc. a quinque, voce sola concertante, vocibus aliis et instrumentis intercinentibus”. Dílo vyšlo jako opus 3. tiskem v pražské akademické tiskárně, t. j. u jesuitů. Nalézá se, bohužel, již jen v jednom hlase (Cantus L), v Liechtenštejnské knihovně na zámku v Kroměříži, ostatní hlasy prý se ztratily.14) Ztráty té nutno tím více litovati, protože Michna jest nejpřednější český skladatel XVII. stol. a děl jeho je jen velmi málo. Ani neznáme oněch dvou děl, jež byla označena jako opus 1. a 2. ,Marianská muzika" z téhož roku 1648 nemá totiž opusového čísla, a díla z pozdější doby, ,Sacra et Litania" z r. 1654 a ,Svatoroční muzika" z r. 1661, opusového čísla rovněž postrádají. Kdybychom neznali Michnův styl odjinud, mohli bychom z uvedeného názvu vyčísti, že se zde jedná již o dílo nového směru, od Stephaniho „Knihy harmonií” stylově úpině rozdílné. Hlavní rozdíl záleží v tom, že skladby u Stephaniho mají ryze vokální charakter, takže účast nástrojů není nutná. I kdyby tomu tak bylo u Michny, tož hlas s ó 1 o v ý, jehož zavedení do ensemblu je proti staré hudbě novotou, potřebuje nutně obligátního doprovodu nástrojového. a) L u d w i g R. v. K d c k e 1: Die kaiserliche Hofmusik-Kapelle, str. 41. e) Eitner, 1. c. X, 19. A l b. S ,m i j e r s: Die kaiserliche Hofmusik-Kapelle v »Studien zur Musikwissenschaft« VII, 109 a násl. J. B e c k o v s k ý: Poselkvně II, 55. F r. M e n č í k: Příspěvky k dějinám českého divadla, 72. K. K o n r ád: Dějiny posvátného zpěvu staročeského II, 182, pozn. A. B r e i t e n b a c h e r: Hudební archiv kolegiátního kostela sv. Moříce v Kroměříži, str. 25, č. 123. 27 | ||||
|