|
| ||||
| ||||
|
prvý typ církevních skladeb, který je dán téměř bezprostřední souvislostí s hudbou starých (zejména s řehořským chorálem a polyfonií). Tento typ nevykazuje zvláštních osobitých vlastností. V tomto vývojovém ovzduší shledávám jedno pozoruhodné dílo: je to »M e s s e d u t r é s S a i n t S a c r e m e n t« (datum vydání nezjistitelné), jež napsal slepý skladatel A n d r é S a 1 a, dílo piné ryzí vokální polyfonie, neobyčejné čistoty církevního výrazu, dílo i prožitkově strhující tím, jak dovede vykazovati jasné odstiňování šEastně vypodobněných hudebních představ, jak se vyskytují v textu mešního officia, ze-jména v tklivém »Q u i t o 11 i s«, pak zase v rozjímavém B e n e d i c t u s a A g n u s, kde lyrika je pina úcty ke Kristu Bohočlověku. — A b b é B r u n ve své »M e s s e g r e g o r i e n e d e A n g e 1 i s« má harmonisovaný chorál, přirozeně spájený s prokomponovanými mešními částmi bez Creda (Credo se ve »Schole cantorum« neskládá, leda čirou výjimkou). — B e n n o A m m a n n v souboru »IV. Motetta ex officio pro defunctis« skvěle zhudebňuje texty těchto čtyř motett; do díla málokdy proniknou novější harmonické prvky, jinak se sdružuje toto dílo s předchozími.
Naproti tomu jako vzorní představitelé vyhraněného švýcarského směru v církevní hudbě ve stopách »Scholy cantorum« (druhý typ skladeb) vystupují: William Montillet a Aloys Fornerod. — Montillet roku 1911 dopsal svou »Messe Sainte Cécile«, skladbu velmi zajímavou. Z technických složek upozorňuje na sebe všeobecně jejich tvarová strohost; v Benedictus zjednodušený rytmus a celá faktura poukazuje zřejmě ke slohu z v o n o v é h r y, jež z předchozího výrazového uzpůsobení přirozeně vyplývá; uplatňuje se také celkově volnější tvar vedle výrazu podle vzoru starých; skladatel tu spěje k ušlechtilému spoji jich obou. Pak je tu Montilletova mše »D e p r o f u n d i s« (1914), nikoli mše zádušní, pro pět smíšených hlasů, příbuzná s předchozí zejména v onom rozcitlivělém »hosanna«. — »M i s s a i n F a« (1917) jako předešlá mše uplatňuje lydickou tóninu, má však propracovanější p o l y f o n n í l i n i i; má také pěkné recitativy (»Qui tollis peccata mundi« v Gloria), dobře odstiňující projev. Všude se ukazuje bližší příklon ke staré církevní hudbě ve vnější i vnitřní formě; je tu vzorný spoj klasicistického církevního slohu se slohem novějším, při čemž v prvém případě výrazová strohost zase uchovává švýcarský znak. Podobně je tomu ve mších »b r e v i s« (1931), »i n, h o n. s e t i J o s e p h i« (1933). Příbuzenství s předchozími uhajuje si mše »E e e 1 e s i a o r a n s« (1933), která má (výjimkou) prokomponované Credo v recitativech, v nichž vystupuje o r g a n á 1 n í k v i n t a n e b o k v a r t a s nadsazenou velkou sekundou — zajímavá disonance. Také m o t e t t a Montilletova jsou pro vývoj probíraného směru církevní hudby ze Švýcar důležitá (»R e g i n a c o e 1 i« — 1921, »O s a 1 u t a r i s« — 1931) ; povahově přiléhají ke mším. Montillet postupuje od volnějšího projevu k projevu vázanějšímu, který se mu stal konečným typem. Pokud se týče vlastního, vnitřního výstihu myšlenky v dílech Montilletových, možno uvésti, že všechny složky jeho smíšeného slohu jsou neseny úmyslem vyjadřovat se n e o s o b n ě, v kolektivním způsobu jednotlivých věroučných článku i modliteb, jak je obsahuje mše; celkový výraz vyznívá v naprosté slohové církevnosti. A 1 o y s F o r n e r o d uchovává ve svých pracích vcelku tytéž technické i významové prvky církevní hudby jako Montillet s tím, že Fornerodův pří k 1 o n k p a-1 e s t r i n i s m u je v podstatě něco bližší. Vzorem tu mohou býti Fornerodova mše »brevis« a »Septimi toni« (1937) nebo »Messe brěve pour les f é t e s d e 1 a S a i n t e V i e r g e« (op. 12), a zejména jeho krásná, kontrapunkticky skvěle pracovaná motetta: »H a e e d i e s«, »D o m i n e e o n v e r t e r e«, »Cum Angelis et pueris«, »Qui sedes Domine«, »Cor meum et caro mea«, »Ecee lignum«. K jmenovaným přistupuje i náš O. A. T i e h ý. Má tu svou mši »i n h o n. s e t i A 1 o y s i i« (1928) pro smíšený sbor bez průvodu, k níž později přikomponoval C r e do s průvodem. Proti oběma jmenovaným skladatelům Tichý má více svěžesti hlavně ve skladbě akordů, jich sledů i modulací; ve vnitřní formě dospívá k výrazu poněkud koncisnějšímu nežli jeho druzi; poslednější platí také o jeho písni »L a p a i x s o i t a v e c v o u s«. Tichý je jedním z nejvěrnějších zastánců »Scholy«, 34 | ||||
|