|
| ||||
| ||||
|
zejména v otázce užívání chorálovýeh motivů, ryzí vokálnosti církevní hudby a nutnosti kontrapunktické práce. Jeho vývojový postup se zračí zejména v uvolňování harmonie, k jejímž tvarům a sledům dochází právě pohybem horizontálním, čímž dociluje účinků velmi zajímavých. Textovou látku zpodobuje Tichý způsobem hodně příbuzným prožitku starých klasiků. Je tu zvláštní nový výraz, nábožensky hluboce vznícený, jako by požehnaný oním jedinečným výrazem vokální lyriky starých; vzmáhá se tu i epično, jež se u Tichého zbavuje r o m a n t i c k é rozmáchlosti, kterou Tichý jako důsledný vyznavač zásad francouzské »Schaly cantorum« z á-s a d n ě o d m í t á. To neznamená, že by se skladatel vzdával odlišení, odstupňování, plastičnosti ve výrazu, jen vše v tom směru značně zmírňuje. Tichého mše »i n h o n. s e t i A l b e r t i M a g n i« svým příklonem k novějšímu tvaru zejména harmonickému již uniká přímému vzox-u »Scholy« — byla skládána zrovna jako jeho novější motetta již u n á s.
»Messe Franciscaine« (1936), kterou napsal Fierre Carraz, ve své vážné základně trpí jenom tím, že nadměrně užívá i v běhu skladby typického závěru starých klasiků. — »M i s s a B e n e d i c t u s« (1921), kterou význačně na sebe upozornil i ve Francii velmi oblíbený a b b é F. C h a s s a n g, zásadně stavěná podle učení »Scholy«, má krásný varhanní úvod pro něžné B e n e d i c t u s, průvod vržený v náležité šířce a vyjadřující hlubokou skladatelovu víru v Krista Bohočlověka. Jeho mótetta jsou něco méně originální. — L o u i s C o p p i e r ve svých jemných dvouhlasých motettech »A v e M a r i a« (1935) a »R e g i n a c o e 1 i« (1934) vyvolal vokálně na jednoduchém varhanním doprovodu obrazy Královny nebes, piné náboženského půvabu. — A l b e r t R i b o 11 e t se blíží k tomuto skladateli ve svých třech »C a n t u s s a c r i«, v nichž se krásně vyjímá »A v e m a r i s s t e 11 a«. Ke jmenovaným se přiřazuje F. d e 1 a T o m b e 11 e (velmi známý ve Francii se svými skladbami) ve svých motettech, na př. »O s a 1 u t a r i s«, »A v e M a r i a«. L. B r o q u e t ve mši »T u i s u n t c o e 1 i« rozpřádá vnější formu, zejména v melodické linii do větší šíře, která v jeho skvělém motettu »M i s e r e r e m e i, D o-m i n e« se blíží téměř barokové rozloze kontrapunktické. — Důrazně na sebe upozorňuje J. S a m s o n, rozvolňující již značně svůj projev ve své dvouhlasé mši »D o-m i n u s f i r m a m e n t u m« (1939), v níž vnitřní tvar ve svém prožitku podává se ve spoji staré a novější církevní hudby; »Hosanna« ve varhanním doprovodu vznáší se do výšek blaženosti v etherných tónech — právě příklad novějšího způsobu prožitku, jinde zase spíše příklon k prožitku starých. — G u s t a v a D o r e t a »M i s s a D o n a n o b i s p a c e m« se ještě zřejmě zapojuje do prostředí »Scholy«, ale je již silně osvěžována ve vnějším i vnitřním tvaru novější církevní hudbou. Tak by aspoň zčásti byl podán vývojový proud, tvořený skladbami těch, kteří v principech »Scholy« mají svou hlavní normu pro skládání, při čemž volba novějších, zejména harmonických prostředků a způsob novějšího prožitku vystupují jako znaky, zakládající vývojový postup. II. Další skupinu znamenají díla skladatelů, kteří příslušnost ke »Schole« mohou prokázati již jenom vnějšími a jenom sporý mi předpoklady své tvorby; prožitkově sklání se tyto práce většinou k novějšímu způsobu církevního výrazu v hudbě. »M e s s e p o u r 1 a p a i x« (1941) od P. C a e 1 i n a pro smíšený sbor na vánoční thema a pak jiné ze VI. neděle po velikonocích; jenom thematickým materiálem uhajuje svou příslušnost ke »Schole«, pak kontrapunktickou prací; jinak její celé ovzduší je velmi živé, myšlenkový výraz spíše roznícený než uklidněný, hluboko rozjímavý i epicky silně vzrušený; má krásnou barevnost zvukovou, jíž se dociluje různými kombinacemi sboru. Ze mše vyzařuje jemný vánoční jas, vzdálený však barokního základu. — K této mši blíží se motetto »Tui s u n t coeli«, jež napsal C a s i m i r Meister, op. 98, z roku 1937, odpovídající duchem mši Caelinově půvabnou kadencí varhan v závěrech; jde tu o lidovou pastorálu, snad z Provence, zřídla nejkrásnějších francouzských lidových písní vánočních. V rozjasněnějších barvách je pracováno i ve mši »M i s s a H e l v e t i a« pro mužský sbor, jejíž autorem je C a r 1 o B o 11 e r. Skladatelův prožitek vyniká no- 35 | ||||
|