|
| ||||
| ||||
|
„Ač víš mnoho, chtěj vědět ještě více,” praví Goethův Faust. — „Čím méně víme, tím jsme šťastnější a spokojenější,” říká sv. František.
Čím větší požadavky klade dirigent na svůj sbor, tím vyšší bude jeho úroveň. Ale nejsou-li ve sboru dobří zpěváci a nemají-li dobrou vůli oceniti snahu sbor-mistrovu, tím více bude úroveň klesati. Každý skladatel vychází z minulosti. Všeobecně však skoro každý z našich mladých modernistů podceňuje staré mistry a myslí si, že to umí lépe. Ale nade vším stojí jedině v 1 a s t n í o s o b i t o s t, která si cení ukazovatelů z minulosti, ale sama o sobě je přítomností i budoucností ve svém umění. (Haydn, Mozart, Beethoven, Smetana, Dvořák atd.) Vojtěch Říhovský. Pius XII. o liturgické hudbě. Celá encyklika Pia XII. »Mediator Dei <, která pojednává o posvátné liturgii, zasluhuje velké pozornosti všech cyrilistú. V tomto čísle citujeme zatím úryvek, který pojednává o liturgické hudbě (č. 189-192). Pius XII. tam praví: Co se týče hudby, necht jsou v liturgii svědomitě zachovávány vyhraněné a jasné směrnice, které vydala tato Apoštolská Stolice. G r e g o r i á n s k ý z p ě v, který Církev římská považuje za svou věc, protože byl přijat od staré tradice a byl po staletí chráněn její horlivou pečlivostí, který předkládá věřícím také jako jejich věc a který bezpodmínečně nařizuje pro některé části liturgie,l) nejen dodává lesku a velebnosti sloužení posvátných tajemství, nýbrž i svrchovanou měrou přispívá také ke zvětšení víry a zbožnosti účastníků. K tomuto cíli Naši předchůdcové ne-smrtelné paměti Pius X. a Pius XI. nařídili — a My rádi potvrzujeme Svou autoritou jejich rozhodnutí — aby byl v seminářích a řeholních ústavech usilovně a svědomitě pěstován gregoriánský zpěv, a aby aspoň u významnějších chrámů byly obnoveny staré »Scho-1 a e c a n t o r u m«, jak se to již se šEastným výsledkem stalo na nemálo místech.`') Mimo to »aby se věřící činněji účastnili bohopocty, b u d i ž o b n o v e n g r egoriánský zpěv i v užívání lidu v té části, která se týká lidu. A je opravdu naléhavé, aby se věřící účastnili posvátných obřadů ne jako cizí a němí diváci, nýbrž hluboce dojati krásou liturgie ..., aby svůj hlas střídali podle přede-psaných směrnic s hlasy kněze nebo kůru; jestliže se to štastně podaří, pak se již nestane, aby lid bud' vůbec neodpovídal, anebo stěží odpovídal slabým a polohlasitým bručením na společné modlitby, pronášené latinsky nebo v jazyce mateřském«.') Shromáždění, které se pozorně účastní oltářní oběti, v níž náš Spasitel zároveň se svými syny, vykoupenými jeho nejsvětější krví, zpívá svatební píseň své nesmírné lásky, nemůže jistě mlčeti, neboť »milující musí zpívati«,-) a jak již ode-dávna praví přísloví, »kdo dobře zpívá, dvakrát se modlí«. Tak Církev bojující, totiž kněžstvo zároveň s lidem, spojuje svůj hlas se zpěvy Církve vítězné a s andělskými sbory a všichni společně zpívají velebný a věčný hymnus chvály nejsvětější Trojici, jak je psáno: »S nimiž rač, prosíme, připustiti i hlasy naše.« 5) Sotva se však může tvrditi, že z bohopocty katolického náboženství by měla býti úpině odstraněna h u d b a a m o d e r n í z p ě v. Naopak, neobsahují-li nic světského nebo nevhodného pro posvátnost místa a liturgického úkonu, ani nevznikají z prázdné snahy po něčem zvláštním a neobvyklém, o p r a v d u j e p o t ř e b í o t e v ř í t j i m d v e ř e n a š i c h k o s t e l ů, protože obojí mohou nemálo při-spěti k lesku posvátných obřadů, k pozdvižení myslí a zároveň k osvěžení pravé zbožnosti. Sr. Pius X.: Motu proprio, Tra le sollecitudini, 2) Sr. Pius X. na uved. místě; Pius XI.: Constitutio divini cultus, 2, 5. Pius XI.: Constitutio divini cultus, 9. Sv. Augustin: Serm. 336, n. 1. b) Římský misál: preface. 51 | ||||
|