|
| ||||
| ||||
|
schematický postup z církevního romantismu - v »Et incarnaius est«, hudebně nově zpodobujícím tuto větu Creda, upoutává tím, jak v něm mihne se skvělá postava Bohoradičky, zasazená do tónů, jimiž je zpodobeno tajemné vtělení Syna Božího, jehož vstup do světa je podán výrazem lásky k lidstvu, pro které trpěl a krev pro-lil. Pozoruhodné je B e n e d i c t u s ve mši, kde meditativní lyrismus uctívá Bohočloveka ne tichou chválou, ale hlubokým vnitšním pro-myšlením. Kubenka je jedním z našich vynikajících skladatelů motel, oné hudební formy, která v dobách Skuherského byla na wrovrfl s formou 'mse, později ustoupila poněkud do pozadí. Kubenka napsal vzácná moteta pro Boží had velikonoční (1941), pak (dvakrát) moteta svatodušní (1940 a 1942), v nichž s piným zdarem zachytil ve všeobecnosti i jednotlivinách hluboký význam doby velikono,čr,í a svatodušní, jak je podává katolická liturgie o těchto významny'ch svátcích; zajímavá jsou dvě moteta »Tu es Petrus« (1940 - pro smíšený sbor bez průvodu - skladatel píše svoje církevní sklad-by pravidelně s průvodem), ale nejvýše stojí moteta na XIV. a XVI. neděli po sv. Duchu. Skladatel tu zdokonalil ještě víc svoje projevové prostředky, zejména prohloubil kontra punktiokau práci, která i ve formě moteta se krásně vyjímá; nadto zachytiv text hudbou do hloubky zabírající, objevil vysoké kvality slovního podkladu posvatodušních motet, jimž v církevní hudbě (i jinde nežli u nás) byla dosud věnována menší pozornost. Církevní hudba KubeL-ikova je novějšího směru jak ve vnějším, tak ve vrátřním svém tvaru - v tamto případě, kde jde o .pronikavější výstih myšlenky, obsahu, kloní se k oné základní tendenci, kterou šířil na Moravě slovem i perem mistr Leoš Janáček právě také v církevní hudbě - podávat hudbou věrně a velmi svěže pravdu v textu vyjádřenou, a to podle novějšího projevového způsobu. C. S. i
Dozněla struna. Napsal-li dr. František Pala ve vystižr.ém nekrologu na Bohuslava Lhotského (Čes, slovo 10. V. 1930), že předčasná smrt primaria vynikajícího a zejména mimo hranice naší vlasti proslulého Ševčíkova-Lhotského kvarteta, znamená zároveň pad a zánik sdružení jím vedeného, měl úpinou pravdu. Smrt jej zastihla jako ráná bleskem v nejlepším a mužném ještě věku (9. V. 1930), aby přervala i další vývojové možnosti sdružení, které mimo »České kvarteto« po dobu 27 let slavně hájilo české komorní umění reprodukční ve všech kulturních státech světa, Ameriku a Australii vyjímaje, — Za osm let -odešel za svým druhem c"elista poslední sestavy František Pour (30, IV. 1938), tehdy již profesor na brněnské k'onservatoři, je-jíž katedry hry houslové se Bohuslav Lhotský nedožil. A naposled přišla zpráva, že pa dlouhém utrpení zemřel secundarius sdružení K a-r e 1 P r o c h á z k a, stár necelých 70 let. Pocházeje z rodiny muzikantské, získává základy u domažlického ředitele kůru A. Topinky. Na pražské konservatoři, kam se dostal s ostatními členy Ševčíkova kvarteta, s B. Lhotským a K. Moravicem, do oddělení prof. Otakara Ševčíka, absolvuje jako dvaadvacetiletý Jaachimovým koncertem v uherském slohu, za klavírního doprovodu Kociánova. Spolu s nimi setrvává i Karel Procházka, každý u svého pultu, poslední u partu druhých houslí po celou dobu trvání kvarteta. Jeho sytý, až vášnivě teplý tón houslí, značky Antanio Testore, získaných od Jana Kubelíka, dobře vyplňoval polyfonní pletivo souhry souboru, jehož cykly Beethovena, Dvořáka a Brahmse stejně jako zavedená matinée, věnovaná hudbě všech národů a autorů, staly se pozoru-hodným střediskem rostoucí obce přátel komor-ní hudby. — To, že Ševčíkovo-Lhotského kvarteto jedinečným způsobem reprodukovalo hlavně M o za r t a, v čemž se jim nevyrovnalo žádné jiné sdružení, jak kritikou bylo všeobecně uznáváno, není třeba podtrhávati. Ševčík'ovci byli známi po celé Evropě jako kvartet virtuosní, je-jichž speciální přednosti jevily se v homogennosti dokonalého technického propracování, v přesné až obdivuhodné intonaci jednotlivců, specificky čisté, se všemi odstíny dynamického a rytmického podání a typicky vlastního ideové-ho pojetí. Těmito vlastnostmi se postavili čestně ,po boku staršíUto »Českého kvarteta«, jehož funkci za hranicemi pomalu přebírali. Vedle nadprůměrné lásky k činnosti dirigenta, pro ráž vnitňně se svou touhou marně bojoval, ale která ustoupila pině platné závislosti kvartetní a později profesuře pražské konservatoře, měl zesnulý Procházka i značný smysl komposičr_í, datovaný sice již od doby studijní na varhanické škole, ale později dopiněný skladební naukou u Zdeňka Fibicha. Jeho »Scherzo«, zejména v počáteční éře Ševčíkova-Lhotského kvarteta, stejné jako i v jeho zpracovárá často předváděný »Val-se triste«, zůstává dokladem jeho záměru vy-tvořiti smyčcový kvartet, zachycený těmito torsy také na gramofanových deskách. Procházkou odchází z kruhu reprodukčních umělců .svérázná postava robustního aristókraticlk€ho Choda, který těsně před smrtí téměř v bezvě- „Žádný člověk nemůže tak milovat venkov jako já. Lesy, stromy, skály dávají přece ozvěnu, jakou si člověk přeje, a jest mi tu, jako by ke mně mluvil každý strom na zemi: Svatý, svatý!" Beethoven. 71 | ||||
|