|
| ||||
| ||||
|
v dohledné době dočkali uskutečnění nejen »Thesauru« české duchovní písně, ale také jejích dějin.
N u t n o s t s t u d i a h y m n o g r a f i e je patrna každému, kdo nepředpojatě zkoumá naše starší písemnictví, a to nejen jeho vnější formy a druhy, nýbrž i vnitřní síly, které tyto formy a druhy utvářely. Jednou z nejdůležitějších tvárných složek naší minulosti (vlastně v přepodstatněné nebo v latentní formě i naší přítomnosti) a zároveň jednou z neiproduktivnějších sil všech věků je idea náboženská. Jejím jedním projevem je také duchovní píseň a modlitba, dvě odrůdy náboženské lyriky. Modlitba a duchovní píseň jsou už od nejstarších dob až po naše časy trvalým průvodcem našeho duchovního života, a v starších dobách vedle homiletiky přímo dominantou našeho písemnictví, zejména když reformní hnutí odvrátilo pohled našeho písemnictví i výtvarného umění skoro nadobro od světských motivů, látek, themat a genrů, které mocně pronikaly do naší literatury v gotice karolinské a ještě silněji se uplatňovaly v době Václava IV. Husitské puritánství se svou chiliastickou vírou, že se již přiblížily poslední dnové před novým příchodem Páně, zabránilo posvětštění naší literatury a zapůsobilo odrazně i na katolické spisovatele, že obraceli znovu zřetel k usilovnějšímu pěstování náboženské literatury v národním jazyce. Ten se stále pronikavěji uplatňuje i při skládání duchovních písní, a postupně zbavuje latinu jejího privilegovaného místa v hymnografii. Toto soupeřství mezi latinou a češtinou stále vzrůstá, a zejména církve, které učinily duchovní píseň v národním jazyce vedle kázání základní složkou své bohoslužby a liturgie, jako utrakvisté, Čeští bratří, luteráni i některé malé sekty (Habrovanští, Mikulášenci), pěstují duchovní píseň skoro napořád jenom českým jazykem, vyjma její humanistické učené pěstitele (na př. Václav Nicolaides Vodňanský, Jan Campanus). Nekatolíci jsou proto předními skladateli českých duchovních písní a jejich šiřiteli v době po husitské revoluci a před Bílou horou. Po ní se arci celá hymnografická tvorba v našich zemích soustřeďuje v rukou katolíků, kteří vymaňují duchovní píseň ze ztrnulé spisovnosti a obřadnosti staršího knižního jazyka a přibližují ji hovorové řeči lidu, jeho formám a představám, vyrovnávají ji s lidovým prostředím a citem. Přes to, že ani za hranicemi ne-umlká literární činnost rozptýlených zbytků Jednoty a jiných nekatolíků, přece je české baroko hlavně ve znamení katolické hymnografie, již zcela postavené do služeb lidu, básněné česky. Stačí prohlížet bibliografické přehledy v Jungmannově Historii literatury české (1849, str. 28, II, č. 24—27; str. 61, III, č. 35—48; str. 131, IV, č. 46—154; str. 260, V, č. 73—162; str. 377, VI, č. 191—275), a již zběžný pohled na jednotlivé oddíly nás poučí, jak významné místo připadá v naší literární osvětě duchovní písni. A to ještě Jungmann neshledal a nezaznamenal všechno, co bylo vytvořeno v tomto oboru, zejména hojné rukopisné kancionály, a vůbec nepřihlížel k latinské hymnografii, tak významnému činiteli naší duchovní kultury i slovesnosti. Vedle této duchovní písně, tak bohatě rozvětvená a tolika plody oplývající, jenom skromně se krčí ostatní poesie, zejména světská, která kromě gotického období nedosahuje svým významem hymnografie. Literární dějepisec, který chce tedy vyrekonstruovat a pochopit vývoj našeho staršího písemnictví v piné šíři jeho forem, themat a druhů, a nechce z něho vědomě a nehistoricky vylučovat tak významnou složku, jakou je právě básnictví, má přímo povinnost seznámit se s naší starší hymnografií jako literárním (ne náboženským) útvarem, neboť bez zřetele k ní nemůže se vůbec pokusit ani o pouhou registraci našeho staršího básnictví, tím méně o jeho postižení. Pro vzácnost a leckdy i nepřístupnost hymnologických pramenů, které je skoro vesměs třeba studovat z původních záznamů nebo tisků, není to arci studium lákavé a badatelské práci příznivé. Zejména málo vyhovuje povahám, které zpohodlněly a zapomněly, že i pro vědu platí heslo »Per aspera ad astra!«. Jiné moderní badatele odrazuje přitom též náboženská thematika tohoto literárního druhu. Hymnografické výtvory zdají se mu nevýznamné, podružné, ba přímo nudně bezcenné. Tak ovšem soudí badatel, kterému chybí orientační smysl historický i předpoklady a vlohy historického myšlení dynamického, vývojového, takže bezradně bloudí svými úsudky v dějinných epochách a jejich projevech, nebot nedovede objektivně prozkoumat, po-chopit a zhodnotit žádný jev minulosti. Přiznávám zcela upřímně, že probírat se tím množstvím kancionálů, tištěných i rukopisných, tím mořem tisíců písní, namnoze 74 | ||||
|