|
| ||||
| ||||
|
nebo zdokonalit. Moderním náročným požadavkům hymnologického bádání nestačí už vyhovět ani nejznámější hymnologické pomůcky a edice, jaké zpracovali a uspořádali Alb. Fried. Wilh. Fischer (Kirchenlieder-Lexicon 1—3, 1878—1886), Jos. Th. Miiller (Hymnologisches Handbuch zum Gesangbuch der Briidergemeine, 1916), John Julian (A Dictionary of hymnology 1892, 2. vyd. 1908), Ulysse Chevalier (Repertorium hymnologicum 1—6, 1892—1920), Ph. Wackernagel (Das deutsche Kirchenlied 1—5, 1864—1877), A. Fischer a W. Tižmpel (Das deutsche evangel. Kirchenlied des 17. Jahrhunderts 1—6, 1904—1916), Jos. Kéhrein (Die šltesten katholischen Gesangbiicher 1—3, 1859—1863; Lateinische Sequenzen des Mittelalters, 1873), Karl Severin Meister a Wilh. Bš,umker (Das katholische deutsche Kirchenlied in semen Singweisen 1—4, 1862—1911), F. J. Mone (Lateinische Hymnen des Mittelalters 1—3, 1853—1855), Hermann Adalbert Daniel (Thesaurus hymnologicus 1—5, 1855—1856), G. M. Dreves, Clemens Blume a H. M. Bannister (Analecta hymnica medii aevi 1—55, 1886—1922), Mikolaj Bobowski (Polskie piešni katolickie od najdawniejszych czasów do koňca XVI wieku, 1893) a ještě početní jiní autoři a mnohá jiná díla.
Podoba budoucího »Thesauru« české duchovní písně, jak mi tane na mysli, musí býti zcela jiná, nežli ji ztělesňují spisy citované i ty, které jsem nepřipomínal: český »Thesaurus« musí být dokonalejší a obsažnější, všestrannější a spolehlivější, musí obsahovat zkrátka všecka data a všechny údaje, s kterými pracuje literární a hudební vědec, a musí také shromažďovat všecku potřebnou látku, z níž vědecké zkoumání vychází a kterou pak zpracovává, totiž písňové texty a nápěvy. Bude proto český »Thesaurus« míti dvě hlavní skupiny nebo řady: prvou, kterou lze nazvat theoretickou, a druhou praktickou. Prvá, theoretická část, bude v pod-statě hymnologický slovník, druhá pak edice písňových textů a nápěvů. Pro obě části je nutno vymezit časové hranice a tím nepřímo i rozsah a charakter zpracovávané látky. Počáteční mezník je arci vytčen počátečním obdobím našeho písemnictví, tedy dobou cyrilometodějskou, kdy se u nás začíná pěstovat hymnografie, šířit duchovní zpěv. Závěrečným mezníkem nebude však naše přítomná doba, nýbrž zhruba rozmezí století 18. a 19. Tyto druhé hranice jsou určeny důvody praktickými i zřeteli vědeckými, theoretickými. Bylo by totiž velmi nesnadno zvládnout a zevrubně zpracovat rozměrnou hymnografickou tvorbu anebo upravovatelskou a vydavatelskou činnost, uloženou v přehojných kancionálech 19. a 20. století. Ale ještě více váží důvody a zřetele vědecké, literárně-historické a hudebně-dějinné. Předěl století 18. a 19. vskutku zahajuje novou epochu v našem národním životě po všech jeho stránkách, v hospodářství, v politice, v osvětě, v umění výtvarném, slovesném i hudebním. Projevilo se to i v hymnografii, která právě v těch dobách opouští své vedoucí postavení v českém básnictví, jsouc odstrčena ze svého předního vladařského místa do područí světské poesie, která si od té doby osobuje nároky, ne vždy odůvodněné a zasloužené, na vedoucí postavení v krásném písemnictví, jako by byla jen ona jediná hodna tvůrčího úsilí básníkova i pozornosti čtenářovy, kritikovy a vědcovy. Ovšem přesné časové nebo generační hranice, jak tomu obyčejně bývá u literárních a vůbec kulturních proudů a směrů nebo škol, nelze ani tu vésti. Proto bude třeba českému »Thesauru« přihlédnout i k některým dílům, která vyšla po tomto rozmezí, jako na př. kancionály Tomáše Fryčaje (1759—1839) a Štěpána Lešky (1757—1818), Kancionál Šimona Lomnického, obnovený Fr. Tomsou r. 1808, nové úpravy Koniášovy Citary, vydávané hradeckým Pospíšilem, a zejména nová vydání i nové úpravy starších evangelických kancionálů (lipské Cithary z r. 1737, Elsnerových 'Kancionálů z r. 1753 a 1754), když u nás jejich tisk uvolnilo vyhlášení tolerančního patentu r. 1781. Většina těchto kancionálů zachovává staré tradice; ku po-divu leckde jim a barokní písni podléhá i takový osvícenec Fryčaj! Hymnologický průzkum 19. a 20. století náleží sice podle mého soudu již nové kulturní a literární i hudební epoše, ale přece bude třeba pro »Thesaurus« vyexcerpovat aspoň nejdůležitější kancionály tohoto období, a to především se zřetelem k naší starší hymnografii, aby vynikla síla této staré písňové tradice, která se neúprosně a vítězně prodírá na povrch dokonce i v nejnovějších zpěvnících, nedajíc se 76 | ||||
|