|
| ||||
| ||||
|
na duchovních písní je totiž zachována zcela anonymně a jejich autoři nebudou jmény nikdy zjištěni, i když budou nepochybně odhaleny vztahy a příslušnosti písní k jednotlivým hymnografickým školám a k autorským dílnám.
Ani cizí edice duchovních písní, z nichž jsem již nejvýznamnější připomněl (viz nahoře), založené většinou na principu autorském nebo thematickém a druhovém, mne neuspokojují. Vidím, že je pro náš »Thesaurus« třeba zvolit jiný princip, jiná kriteria. Možná, že se bude »Thesaurus«, zpracovaný podle mého návrhu, zdát při povrchní prohlídce nejednotný, málo směstnaný do nějaké formy (já bych však řekl: svěrací kazajky) pevné šablony, ale spiní zato nejpraktičtěji hlediska vývoje literárních forem, idejí a themat, i požadavek, aby se neporušovala chronologie, a pokud možno zachovala autorská otázka i sociologická hlediska. Souborná edice našeho hymnografického bohatství je totiž něco zcela jiného nežli výbor z něho, anthologie, která třídí a vybírá podle jiných hledisek a která sleduje jiné cíle, totiž synthetické přehledné a názorné poučení v zkratce, především zachycení vývojové křivky v jejích vrcholech, v dílech nejcharakterističtějších, zejména formálně nebo myšlenkově nejdokonalejších, esteticky nejpůsobivějších, ne však v nížinách nebo v průměru literárního tvoření. Soubor ovšem takto třídit nesmí: pro něj je stejně důležitá edice písně formálně a ideově dokonalé, jako výtvoru esteticky nezdařilého a neuspokoju.iícího. Dokonalá edice musí však také dbáti na minulý vývoj, a nemá práva rozrušovat jeho organické jednotky a celky, které si vytvořil. Takovými jednotkami nebo celky v hymnografii byly a vlastně jsou dosud sborníky a soubory písní, t. zv. kancionály (v nejširším smyslu slova, tedy i tropáře, antifonáře, graduály a pod.). Bude tedy povinností »Thesauru« přihlížet právě k těmto celkům, neboE zpravidla to nejsou nahodilé snůšky, nýbrž promyšlené, podle určitých pravidel vybudované soustavy, v nichž každá píseň má svou přesnou funkci, takže ji nelze z této komposiční jednotky vytrhnout a osamostatnit, nemá-li tím utrpět právě tato vyšší organisační jed-nota. Jenom písně, zachované ojedinělými zápisy, více méně příležitostnými, samo-statnými tisky, jakými jsou na př. jarmareční letáčky, anebo jako rozličné přídavky v modlitebních a asketických příručkách a pod., se seskupí pro každé období v samostatné svazky nebo oddíly, a to podle autorů, nebo u výtvorů anonymních, jichž je většina, nejlépe podle thematické příslušnosti, arci v chronologickém pořadí. Poněvadž se nám zachovalo velké množství kancionálů psaných i tištěných, je při vy-dání »Thesauru« nutno dbát na to, aby se nejdříve vydaly, abych tak řekl, sloupy naší hymnografie, díla, v nichž se významně naše hymnografická tvorba soustřeďuje, anebo o něž se ve svém ostatním vývoji opírá a na nichž spočívá. Míra vydavatelského důvtipu i ediční práce nebude arci u všech vydání stejná. U děl, jejichž autoři byli sami básníky a otiskovali především své vlastní skladby a jenom ojediněle nebo zcela málo zařad'ovali do svých zpěvníků cizí přejaté práce, bude vlastním úkolem vydavatelovým pořídit edici podle původního vydání, a to skoro vesměs jediného, neboE u nás ve starší době jenom zřídka se za života autorova vyskytne několikeré vydání jeho písní nebo zpěvníků jím uspořádaných (na př. u Jana Blahoslava, Valentina Polona Pelčického, Jakuba Kunvaldského, Jiřího Strejce, Komenského, Dlouhoveského, Šteyera, Koniáše, Fryčaje atd.), takže netřeba ani přihlížet k vydání poslední ruky. Po této stránce poměrně jednoduché vydavatelské problémy se vyskytnou na př. při vydáních kancionálů Šimona Lomnického z Budče, Jana Musophila Soběslavského, Tomáše Řešátky Soběslavského, Jana Vorličného, Jakuba Melissaea Krtského, Adama Michny z Otradovic, Felixe Kadlinského, Jana Glozia Pondělského a jiných. Nejtěžší problémy očekávají však vydavatele anonymních zpěvníků, těch, které jsou vlastně kompilací a souborem skladeb rozličného původu časového a autorské-ho. A mezi takové náleží téměř všechny rukopisné kancionály a většina tištěných, a to právě děl velkého dosahu osvětového a literárního. Hlavní problém, na který tu bude vydavatel neustále narážet, a kterému se arci nelze vyhnout, je otázka, jak a kde otiskovat písně, které se v kancionálech častěji vyskytují, a z nichž některé jsou téměř věčnou součástí jejich repertoáru. Jde tu vlastně o problém varianty, poněvadž úkolem »Thesauru« je, aby nám poskytoval pokud možno nejdokonalejší obraz o naší hymnografii. Budiž hned jasně řečeno, že varianty sice nesmějí býti opomí 82 | ||||
|