|
| ||||
| ||||
|
jeny jako nevýznamné, ale že ani tu nesmíme podlehnout fantomu úpinosti, nemá-li dílo utonout v nepřehledné směsici poznámek a v chaosu různočtení, která by leckde narůstala na úkor vlastního textu.
Co je hlavním účelem a úkolem těchto písňových edicí? Z j i s t i t a r c h e t y p p í s n ě, její nejstarší známý stav, pokud možno tu podobu, jakou jí dal její tvůrce. Z pozdějších obměn pak hlavně ty, které podstatně mění píseň, nově ji upravují a přepracovávají. Ale takové úpravy, jestliže jsou tak odchylné od archetypu, že jsou vlastně již skladbami více méně nového typu, tedy charakteristickým znakem pozdějšího upravovatele nebo období, je lépe otisknout celé v edici příslušného pozdějšího pramene a nezatěžovat vypočítáváním odchylek původní text. Při variantách nebude ovšem možno přihlédnout ke všem dochovaným textům. U některých oblíbených písní vzrůstaly by tyto varianty do set. Je proto nutno vybírat, dbát na hlavní prameny a podružné neuvádět. Nelze ani zaznamenávat každou odchylku v interpunkci, každou záměnu spojky »a« za »i«, přidávání nebo odstraňování každého enklitického »-t« (nebot, když^, blížít a pod.). Inteligence vydavatelova musí sama rozhodnout, co se má ve variantách uvádět. Uzná-li vydavatel za vhodné citovat varianty z několikerých pramenů, radím, aby pro přehlednost i pro snadnější studium textů upustil od dosavadního způsobu, jak se zpravidla různočtění uvádějí. Totiž aby nepřipomínal ke každému verši odchylky z rozličných pramenů současně všecky najednou, nýbrž aby nejdřív otiskl všecky varianty k celé písni z jednoho pramene, pak zase z druhého, třetího atd. Tak na př. bude-li vydávat bratrské kancionály a zvolí za základ text Rohova zpěvníku z r. 1541, aby nejprve pod čarou uvedl všecky odchylky z vydání Šamotulského 1561, pak z ivančického 1564 a postupně z ostatních dalších z let 1572, 1574 atd., až z r. 1618. Budou se možná při tomto systému některé údaje opakovat, ale čtenáři i badateli rázem bez obtížného hledání v labyrintu variant vynikne, v čem se od tištěného znění liší ostatní vydání. Tím se celý poznámkový a hlavně variantový aparát vyjasní a zprůhlední, a usnadní další badatelskou práci. Ale rovněž vydání anonymních kancionálů, totiž těch, které neotiskují skladby jediného autora, lze poněkud zjednodušit promyšlenými edičními pravidly a takovým vydavatelským systémem, aby se texty zbytečně neopakovaly v několikerých edicích. Některé kancionály si zrovna takové ediční sjednocení a zjednodušení vymáhají, jsouce bud' více méně novými přetisky, někdy téměř bez oprav, jindy arci zase pronikavěji měněnými, anebo organickým pokračováním, odnoží a variantou původ-ní formy. Tak na př. bude nutno vydati pospolu bratrské kancionály z let 1541 až 1618, starší se totiž nezachovaly nebo nebyly dosud nalezeny. »Piesničky« z r. 1501, které mají nepochybný vztah k Jednotě, vědomě z tohoto souboru vylučuji a doporučuji pro jejich osobitý význam tisknout samostatně. Podobné ediční celky vytvoří kancionály V. Miřínského, a to jednak tisky z let 1522 a 1531, jednak z 1567 a 1577; utrakvistický Kancionál český z r. 1559 a 1596; kancionály Valentina Polona Pelčiekého z 1582 a 1584; zpěvníky Šteyerovy z let 1683, 1687, 1697, 1712, 1727, 1764; »Cantus catholici« z 1655 a 1700; rozličná vy-dání Třanovského »Cithary Sanetorum« ; kancionály Komenského a Elsnerovy a je-jich potoleranční vydání; kancionály Kleychovy z let 1717, 1722, 1727; zpěvníky Fryčajovy z let 1788—1839 atp. Ale i některé rukopisné kancionály se sdružují v podobné skupiny, jakési »rodiny«, zejména ty, které pocházejí z týchž písařských a kancionálových dílen, na př. Jana Táborského z Klokotské Hory. Bude však možno ještě jinak tyto edice slučovat anebo zjednodušovat. Tak na př. bude možno vydati pohromadě Božanova »Slavička rájského« (1719) a Koniášovy »Citary«, nebol Koniáš je vlastně jenom věrnou obměnou Božana, od něhož se liší nepatrně, hlavně zjednodušením jeho repertoáru a přibráním několika málo písní. Sám Božan je pak více méně opakováním Šteyera; z něho zase hodně čerpá také Holan v »Kapli královské« (1694), ale kromě toho neméně často přejímá Michnu a Dlouhoveského. Doporučovalo by se tedy u Božana, Holana a Koniáše neotiskovat všecky jejich texty, nýbrž jenom ty, které nejsou v jejich pramenech (Šteyerovi, Michnovi a Dlouhoveském), a u přejatých textů vyznačit jenom varianty. Naznačeným uspořádáním písní v organické celky a v jednotky, které se přirozeně 83 | ||||
|