|
| ||||
| ||||
|
řadí k sobě, získá se opět na přehlednosti a zamezí se nebo aspoň omezí otiskování týchž písní. Někdy se však takovému opakování nebude možno vyhnout. Jak se má v tom případě zachovat vydavatel? Poněvadž stále máme na mysli, že komposiční a organickou jednotkou je kancionál a ne jednotlivá píseň z něho vytržená, doporučoval bych, aby se, pokud možno, otiskly raději znovu texty, zvláště mění-li podstatněji archetyp, a aby se co nejméně užívalo odkazů na původní text, který byl již otištěn v některém, jiném, svazku edice, a spokojovalo se přitom jenom výčtem odchylek od něho. Při větším počtu takovy" ch odkazů na původní texty mohlo by se snadno stát, že by bylo nutno pro poučení o původních textech a jejich proměnách uchylovat se i do několika svazků edice. Texty, které byly již otištěny jinde, ale mají se znovu citovat, stačilo by otisknout drobnějšúni typy, aby se i tím naznačilo, že nejde o hlavní citaci, a zároveň neplýtvalo místem.
Namítne se mi asi, že při takovém způsobu vydání utrpí leckde autoři písní, že se jejich dílo ztratí a zanikne v okolí. Tato námitka platí zejména o bratrských kancionálech, které jsou sice veskrze tištěny anonymně jako výtvor neznámého kolektiva, ale u nichž u značné části písní známe skladatele z Blahoslavova Rejstříku písní, anebo z jiných pramenů a pomůcek. Bohužel nelze spinit všecky podmínky. Budeme-li se ohlížet po autorech a jejich nárocích, jak jsme si je my nyní vytvořili, totiž aby se dbalo jejich individuality a aby se jejich dílo vydávalo pohromadě jako projev jediné spisovatelské a tvůrčí osobnosti, porušíme tím zase komposiční jed-notu kancionálu a zcela rozbijeme jeho stavební systém, jeho architekturu, kterou lze v tomto případě právem pokládati za nadřaděnu nárokům a právům autorským. Vždyť právy tuto architektonickou jednotu měli na mysli sami pořadatelé kancionálů, kteří se rádi a dobrovolně zřekli své autorské osobitosti i svélio práva na za-chování svého spisovatelského jména přijetím anonymity a včleněním svého výtvoru do anonymního celku. Ovšem ve vydání lze tento zdánlivý nedostatek snadno napravit. Edice nebudou totiž bez nutných vysvětlivek, poznámek a rejstříků, mezi nimiž nikdy nesmí chybět rejstřík strofických útvarů. Autora písně, známe-li jej, bude třeba uvést již v označení písně anebo v poznámkách k ní. Na jeho ostatní práce upozorní pak připojený autorský rejstřík, podle něhož nebude nesnadno vy-hledat si příslušné výtvory. Co mají obsahovat poznámky a vysvětlivky, nelze všeobecně napřed určit, neboť se vyskytnou individuální problémy, které bude třeba řešit rozličně podle povahy vydávaného textu. Poznámky o historii písně nebude nutno zevrubně uvádět, postačí odkazy na příslušné heslo textového rejstříku. Stručná budou také úvodní poučení, neboť hlavní bibliografická data rovněž již budou většinou shrnuta v samostatném svazku bibliografických popisů. LTkolem úvodu bude tedy hlavně výstižný literárně-historický a hudební výklad o vydávané památce. Rozumí se arci samo sebou, že vlastní vydání textů budou transkribována do moderního pravopisného systému a upravena a vybavena očíslováním slok i veršů a pod., podle zásad o vydávání starších textů pro vědecké potřeby a účely. Rovněž stará notace bude převedena do moderního notového systému. Domnívám se, že po všech dosavadních výkladech o tom-, jak by měl být uspořádán á vydán budoucí »Thesaurus« české duchovní pi,3ně, bude inně položena oprávněná námitka, zdali je vůbec možná r e a l i s a c e »Thesauru« v té podobě, jak jsem ji určil. Nerozpakuji se tuto námitku popřít, nebot mohu zároveň oznámit radostné sdělení, že základy k budoucímu »Thesauru« jsou již položeny. Budiž mi nyní do-přáno i trochu místa osobní zpovědi, v níž ponechám stranou jenom čistě subjektivní záliby, vlivy a disposice, které mne přiváděly a nakonec zcela přivábily k starším obdobím našeho písemnictví. Důležitost hymnologického průzkumu, naléhavější nežli v ostatních literaturách, poznával jsem stále zřetelněji, jakmile jsem se začal seznamovat s naší starší českou literaturou a jakmile jsem se rozhodl, že ji soustavně probádám, především její básnické výtvory. Směr mého prvního studia našeho staršího písemnictví vedl mne z počátku hlavně ke zkoumání písně utrakvistické, bratrské a luterské, takže se mně konečně kolem r. 1930 dostalo od hlavního redaktora »Veškerých spisů Jana Amose Komenského«, S t a n i s 1 a v a S o u č k a (-i 30. prosince 1935), profesora Masarykovy university a mého universitního učitele, úkolu, abych vydal textovou část amsterodamského Kancionálu Komenského z r. 1659, 84 | ||||
|