|
| ||||
| ||||
|
bohatá řada motett sólových i sborových, »Pange lingua«, několik »Te Deum« a j. v.) Církevní dílo Hromádkovo vykazuje projevové prostředky novější, odpovídající době, sloh je smíšený (polyfonie poněkud ustupuje), i ve zhudebňování myšlenky je Hromádka vynalézavý, vždy však zachovává objektivitu výrazovou a postupuje paralel-ně (Janáčkův žák) s moderním směrem Steckrových žáků. K Vachovi a Hromádkovi se ještě vrátíme. A 1 o i s R u č k a má několik dobře pojatých skladeb (»Missa ad quatuor voces inaequales«, tři »Pange lingua«, »Vánoce«). Dílo A d o l f a S t r a k y obsahuje zdařilé zvládnutí nejmenší formy církevní hudby (řada motett, »Česká vánoční mše«). V něco volnějším slohu se pohybují církevní skladby V i n c e n c e Š f a s t n é h o, skládané se zdarem na české texty (»Česká mše« [1941], »Česká vánoční mše« [1941-1 Motetta a j. v.). B. A. W i e d e r m a n n, Steckerův žák, řadí se k pěstitelům novějšího slohu české církevní hudby, dospívá vrcholu svým motettem »Tribulationes cordis mei« (1933), dále mší »Solemnis«; cyrilometodějskému kultu věnována jsou motetta na svátek sv. Cyrila a Metoděje, latinská i staroslověnská (1918, 1919, 1925 a 1939). Dr E m i 1 A x m a n píše moderním cítěním prodchnutou církevní hudbu ve svých motettech (»Ecce sacerdos magnus«, »Radostné zpěvy velkonoční«), pak skvělé »Stahat Mater«, ve své koncepci souběžně postupující ve výrazu, který by zpovzdáli se blížil církevní hudbě J. B. Foerstrově — myslíme na celkově zmírnělý, ztišený výraz. Pěkný soubor vykazuje církevní hudba V í t a K m e n t a, Čecha, který se úpině sžil s moravskými poměry; Janáčkův žák (řada mší — »Missa in honorem seti Joannis Baptistae« [1940], dvě »vánoční mše« [se slabým přídechem barokismu], motetta čtyř až osmihlasá) — skladatel úzkostlivě dbalý ryzosti církevního tónu. R u d o 1 f M á 1 e k je něco zdrženlivější ve volbě prostředků i ve způsobě zhudebňování slovního podkladu (motetta). Mystickou, zvlášt jemnou řečí ztlumočňuje latinské texty J o s e f B 1 a t n ý (půvabná mše »in honorem seti Josephi«), jednohlasými motetty. Sólová motetta a zajímavé církevní sbory latinské i české skládá J a r o s 1 a v B u d í k (»Soumrak« a »Ave Maria« blíží se k hudbě J. B. Foerstrově). Jako velmi produktivní, s úsilím vyjadřovat se nověji, vystupuje v tomto skladebném prostředí S t a n i s 1 a v V r b í k ve mších »Missa in honorem seti Joannis Bosco« (1938), »Lux et origo« (1939), »Missa choralis« (1943), Česká mše »Maria« (1940) i motettech. Vrbík vyšel ze staré hudby figurální (také »Česká vánoční mše« odtud vychází, ač je z roku 1937 — nejdůsledněji je v tomto směru pracována »Česká mše I. G dur« z r. 1920; pak přichýlil se skladatel k českému církevnímu romantismu, který na Moravu pronikal skladbami a pedagogickou činností Ed. Treglera (vedle Fr. Picky) — v České mši »Marias<, »České slavnostní mši«, (1947) a mši »Veni Creator Spiritus« (1948) jeví se částečný sklon k slohu janáčkovskému (výrazná drobná themata, převaha homofonie), výraz vzrušený, nové pro-mýšlení textu. J o s e f K u b e n k a pronikl svou velmi zdařilou mší »Sursum corda« (1939), v níž novější projevové prostředky, pak zejména důkladná práce polyfonická vytvářejí sloh, v němž pozoruhodně se uplatňuje snaha vystihovat nověji hudbou náboženské představy, obsažené v textu. Místy dosahuje hudební výstih slovního podkladu takové rozrušenosti, že se přihlašuje vzpomínka na extatický výraz Janáčkův. Výborná jsou skladatelova motetta.
Nejvýše tu vyspěl V i l é m B l a ž e k ve své velké mši »Solemnis« pro smíšený sbor, orchestr a varhany, pak v sourodých motettech na Boží hod svatodušní a v líbezném »Ave Maria« pro tenor, malý ženský sbor a varhany. Ve mši vystupuje melodika, čerpaná z řehořského chorálu, částečně též autorova, novější harmonie, namnoze sukovského charakteru (Blažek je Sukovým žákem, absolvent brněnské konservatoře), živý, měnlivý rytmus, polyfonie, tvořící základnu technického materiálu, všechny prostředky zladěré do smíšeného slohu, podivuhodného ve své při-rozenosti — je tu technické prostředí, jež se stává nositelem nadneseného výrazu, prorážejícího mohutností hymnických projevů ve střední části mše zrovna tak jako uprostřed dílů krajních (Kyrie a Agnus), výrazu strhujícího hloubkou meditací ve všech částech — Blažkova církevní hudba konkretisuje s překvapivou novostí náboženské představy a děje, jak je obsahuje mešní text, a to s onou živostí, kultickou zvroucnělostí, jak ji znamenáme u Janáčka (v technickém prostředí zcela jiném). Kubenkův a zejména Blažkův církevní výraz právě ve výstihu myšlenky, kultické .skutečnosti, mystického reálna, krátce v ý z n a m u s k 1 a d e b n é h o, onoho prvku, 91 | ||||
|