|
| ||||
| ||||
|
který — jako všude jinde — byl u nás v chápání uměleckého díla až hříšně opomíjen, v tomto směru zřejmě vykazuje moravský ráz.Dějinnýobraz vývoje tohoto směru církevní hudby na Moravě nebyl by úpiný, kdybychom k němu nepřipojili aspoň jedno dílo z oblasti duchovní moravské hudby. Myslíme tu na kantátu »Cyrilometodějský hymnus« pro alt, mužský sbor a klavír, dílo mladí O s v a 1 d a C h 1 u b n y, žáka Janáčkova, dílo, které povahově zapadá do dosud probíraného směru: Idea cyrilometodějská dochází tu přesvědčivého výrazu, vystihujícího pině její láskypiné pochopení. Domníváme se, že bychom mohli uzavřít tuto stat, zabývající se dějinným vylíčením jednoho směru, vývoje církevní hudby na Moravě s tím, že tato země dala církevní hudbě nejdříve ideovou základnu, že ve vlastní tvorebné práci postupovalo se na Moravě ze začátku paralelně s Čechami, aby zase v poslední době projevil se znak moravského svérázu ve významotvorné práci (Blažek, částečně Kubenka) a že právě v duchovní hudbě došlo k zajímavému přímému ideovému zvýraznění (Chlubna). D o t é in í r y m ů ž e m e t u m 1 u v i t i o moravanství.
Přecházíme k dalšímu směru, jímž procházela církevní hudba na Moravě: míníme onen, kde východiskem bylo baroko a hlavně slohy barokem ovlivňované, rokoko, empire, biedermeier a hudba starých českých kantorů. Přihlašuje se tu pro Moravu naléhavě duchovní a církevní dílo A n t o n í n a D v o ř á k a. Není bez významu, že Dvořák věnoval olomouckému »2 e r o t í n u« svou »S v a t o u L u d m i 1 u«, že »Žerotín« prvý provedl mistrovo »R e q u i e m«. Na Moravě _ ovlivnil Dvořák dva Čechy tam zdomácnělé: Josefa Nešveru a Františka Musila. Josef Nešvera k motettu Es dur, dítěti mládí, k dílu, jež bylo psáno ve vyloženém biedermeieru (vyšlo ve »Varýtu« 1885), nechtěl se ani hlásit. Skladatel sžil se úpině s novou českou reformovanou církevní hudbou, stal se jedním z jejích representantů (mše »In honorem Spiritus Sancti« [op. 19], »In hon. s. Vincentii« [pro mužský sbor], »In hon. s. Gustavi« [op. 36], »In honorem seti Friderici« [op. 601, »s. Theodori« op. 67], »s. Josephi« [op. 731 a hlavně »s. Eugenii« [op. 741 — mše pětihlasá s varhanami, z Nešverových nejkrásnější.) Nešverův sloh byl dokonalý sloh smíšený, v němž dominovala polyfonie. Ve mši op. 74 vypjala se do piné výše také snaha zpodobit slovo co nejvýrazněji - takové »Et incarnatus est« piné kultické líbeznosti, zrovna jako rozsáhlé »Benedictus« (barytonové sólo) — práce skvělým kontrapunktem nesená, v němž zvlášt proniká střední hlas (baryton), dostihuje zvroucnělého nadšení v místech, kde láska a velebení Boha se hudbou projevuje — takový závěr v »Gloria« na příklad; a všude výstih významu slovního je slohově objektivován. Nešvera ve svém vývoji pokračuje ne překotně, ale s rozvahou, umírněně, jeví spíš sklon ke konservativismu — platí zejména pro začátky jeho vývoje, později se jeho pracovní postup zrychluje, aby na konci nás překvapil (jedna z posledních prací »Missa in ho-norem seti Leonis« [op. 941 je slabší nežli op. 74) : skladatel se ve mši »iubilaei« (op. 105) zčásti přiklonil k staré naší figurální hudbě, na kterou už ve mši op. 94 narazil (v op. 105 jsou to zejména závěry v »Gloria« a »Credu«, upomínající na biedermeier) — tak skladatel na konci své skladebné činnosti popřel do jisté míry svou minulost — ale jenom zdánlivě : vzpomínáme-li na jeho duchovní hudbu, na jeho »De profundis«, dílo mládí, a na jeho oratorium »Job« (op. 100), najdeme vysvětlení: Nešvera v duchovní kantátě sledoval Dvořáka jako svůj vzor; bylo to baroko, Bach a Handl, po případě Haydn (barokisované »Stabat Mater«), z nichž tu vycházel. K Nešverovi přiklonil se jeho žák S t a n i s 1 a v O t r u b a; ve svém prvním »Requiem« pro mužské hlasy a varhany (op. 2) také kontrapunkticky hleděl se přiblížit k svému mistrovi; jeho dílo upozorňuje na sebe slohovým církevním výrazem (»Missa in B dur [19411, »Requiem« [1941] a j. v.). Sklonu k barokisované hudbě Otruba nepřejal. S Nešverou postupuje paralelně F r a n t i š e k M u s i 1 svým dílem, kde vztah mezi duchovní hudbou a hudbou církevní je místy ještě těsnější. V Musilově mši »Ke cti sv. Františka Xavera« (1883), »Ke cti P. Marie Vranovské« (1904), »Ke cti Ducha svatého« ( »Benedictus«) , nebo v motettu »Ave Maria« jsou aspoň stopy biedermeieru, nebo v »Requiem pro mužský hlas a varhany«, »Requiem pro dva hlasy« (1899), v »Královně máje« je už sklon k němu zcela jasný, zrovna jako v motettu »Veni Creator Spiritus« (1888). Musilovo »Stabat Mater« ve sféře duchovní hudby je pří-pad s Nešverovým totožný. 92 | ||||
|