|
| ||||
| ||||
|
Přicházíme nyní k velmi zajímavému případu, jejž nám podává církevní dílo V o j t. Ř í h o v s k é h o. Tento Moravan školil se u F. Z. Skuherského v Praze, po studiích u něho vrátil se na Moravu do Dubu na kůr svého otce, kde se žilo ze staré české figurální hudby, a jako'skladatel začal pracovati v církevní hudbě tak, že východiskem volil spíš empire a biedermeier nežli palestrinismus — (i stopy tohoto v jeho díle jsou) — a na ně roubil něco nových projevových prostředků — v podstatě byl to pokus, který šel mimo orthodoxní cyrilismus : v řadách tohoto nalezl odvážný skladatel své odpůrce (Fr. Jirásek, Ant. Heřman, K. Stécker, vesměs kritikové z Čech). Záhy i mezi cyrilisty se našli posuzovatelé, kteří Říhovského zase přijímali do řad cyrilistů (B. Kašpar, Dr Balthasar, J. Dušek a j.). Dílo Říhovského r o z-šířilo se nejvíc z celé naší církevní hudby a upoutalo i cizinu (spisovatelé Dr Weinmann, Sigl, P. Griesbacher, Menzer a také vynikající Dr Ursprung, který řadil Říhovského do skupiny Filke-Brosig, což je pozoruhodné). Je třeba zahledět se na věc Říhovského se stanoviska dneška. Odkládá se romantický názor »bud' — anebo«, neexistuje jediné hledisko, není jediné »správné cesty«, je jenom d o b o v é v n í m á n í, které může být různé a může se měnit. Musíme si zjistit, že dobovým kořenem vznikání bylo u Říhovského m o r a v s k é k ů r o v é a k o n e e r t n í p r o s t ř e d í, ono, kde se čile vyvíjelo také církevní a duchovní dílo barokisované — zatím byla řeč o Nešverovi a Musilovi. Nadto postupem času měnilo se v době po prvé světové válce u nás všeobecně stanovisko k baroku a slohům jím ovlivněným; zájem o duchovní a církevní hudbu tohoto rodu zatlačil úpině do pozadí pozornost k novější hudbě tohoto druhu. Říhovského dílu prospívá i jeho líbivost a přístupnost (Dr J. B. Foerster), i lidovost (Dr Helfert). Dílo samotné (příklady: mše »Loretta«, »Solemnis«; »Lurdská«, »K sv. Antonínu Paduánskému« a j.) vykazuje jasně zejména v »Benedictus«, a to v celé jeho faktuře, přichýlení k staré hudbě figurální; jinak bývají práce autorovy jemně prodchnuty tónem této hudby. Svůj vzor sleduje Říhovský i ve výstihu thematu slovního, kde způsob hudebního konkretisování myšlenek bývá stálejšího, nikoliv vyhledávajícího typu.
Staré české figurální hudbě blíží se i dílo L. R. P a z d í r k a, ceny spíše praktické, mnohem blíže této hudbě stojí práce J. V. P o 1 á š k a, žáka Janáčkova [vidíme to na jeho »II, vánoční mši«, »Valašské mši« (1941) a »Valašské vánoční mlši« č. 3 (1942) j ; motetta »Veni sancte«, »Animas« a pod. se starému figurálnímu slohu vzdalují; novější výraz zůstává skladateli cizím. Způsobem práce blíží se Poláškovi další Janáčkův žák E d u a r d M a r h u 1 a (»Valašská mše pastýřská« a m. j.), J a n B u d í k (»Vánoční mše půlnoční«). Všeobecnou tendencí zaměřuje k jmenovaným Z d e n ě k K a ň á k, sběratel a upravovatel koled (»Třebíčské koledy«), který ve »Mši in G« usiluje o lidový tón — skladba se mu dost nesoustřeďuje. Do tohoto ovzduší patří rozsáhlé dílo P. J o s e f a M a r t í n k a, zabírající téměř všechny formy církevní hudby. Staré instrumentální hudbě stojí blízko Martínkovy tři »Koledové mše« svou těsnou spojitostí s lidovostí vánoční české hudby, pěstované venkovskými kantory. V jiných skladbách se vzdálenost od tohoto druhu hudby zvětšuje (»Missa in B dur in honorem Christi Regis«, 1940, op. 30), dbá se monothematické výstavby, opatrně přibírají se některé novější projevové prostředky a způsoby (to platí třeba také o »Libera«, op. 13, a o j.). Vývojovou hodnotou poutá nás do této sféry zapadající mše J a r o s l a v a K ř i č k y »Valašská jitřní«, jež také vychází z duchovní lidové hudby na Valašsku, ale prosycena je duchem nové doby; je tu výraz silně osobitě vyznívající. Obraz vývoje směru, který bychom mohli zahrnout do pojmenování »stará hudba figurální« (t. j. hudba s instrumentálním doprovodem), byl podán jenom náznakem. V Cechách — chceme-li srovnávati — nevyvíjel se tento směr daleko tak soustředěně jako na Moravě. Josef Foerster st., Cainer, Stecker a někteří žáci (Kubát, Winter, K r a m e n i č a j.) připouštěli z tohoto směru aspoň hudbu vánoční; jinak vystupuje nám tento směr jenom jako jev regionální — pří-kladem může být Příbramsko : F i d l e r, B a r t o š, Svoboda, K o r e j s, Soukup, Mayer, Forst, Němeček, Josef a Václav Dražan — skladatelé vedle Bohumila Fidlera a Františka Forsta (žák Janáčkův a Novákův) v církevní hudbě neznámí. Z barokisované církevní hudby vycházel nešťastně při převratu zahynulý Dr J i n d ř i c h V o j á č e k (zejména »Missa II. ad quattuor voces 93 | ||||
|