|
| ||||
| ||||
|
vy" mluvného, prudšího a zas zvlášf zvroucnělého zvýraznění. Církevní vřelost, s jakou tu Hromádka napsal »Benedictus«, je podivuhodná.
Dále J a n K u n c ve své »České mši«, původně pro samotný soprán, později ve sborové úpravě psané, dospívá k tomu, že v duchu janáčkovské církevní dramatičnosti a ještě před Janáčkem ze základu nově formuje stavbu jednotlivých částí mše; tak na příklad »Gloria« přestává mu být v prvé a třetí části (až na střed »Qui tollis«) oslavným hymnem tří božských osob, hymnická lyrika ustupuje všude lyrice meditativní, v níž už ve »Qui tollis« v silném dynamickém vypětí je podán vlastní smysl Kristova utrpení zde na zemi. »Credo« je pokračováním nového promýšlení textu, kde nacházíme zdařilé odlišení částí, opěvujících Boha Otce, Boha Syna (tento je tu podán hlavně po lidské stránce oním zpodobením, jak jsme je seznali v »Gloria«) a sv. Ducha. Pak hudební vylíčení zrození Kristova, piné rozjímavé lyrické krásy, v níž do nebeského blahoslavenství vystupuje ideál Madonin. V následujícím »Cruci-,jÉixus« zase se vrací onen rozryvný motiv z »Gloria«, který stále provází Krista-člověka na jeho strastné pozemské pouti — vidíme, kam spěje významotvorná práce skladatelova : má tu být hudebním zpodobením Krista-člověka, obětovavšího se za lidský hřích, v souvislosti s jeho božskou podstatou podán postupně konečný výstih osobnostní podstaty Bohočlověka Krista — to se skladateli zdařilo a přesvědčuje o tom, když skladatel vkládá do lícně Kristova zmrtvýchvstání i vstupu na nebesa onen motiv Kristova života na zemi, života bolestného, končícího vbitím na kříž, a když právě v těchto místech se vyskytuje též motiv vyladěný jasněji. A tak po-kračuje se v Kuncově díle v dalších podrobnostech. Vzácná práce, zásadami janáč-1:ovskými prodchnutá a, přitom svérázná. Žák, který tak dobře rozuměl svému vy-nikajícímu učiteli. Pak další Janáčkův žák, V á c 1 a v K a p r á 1, se svou »Svatobořickou mší« (1943). Zase jako Kunc pracuje i Kaprál téměř bez kresby, zato v zajímavých barevných kombinacích, z nichž zejména v »Credo« se těží pro odstíňovaný, vzrušenější výraz. Z žákovského vztahu k Leoši Janáčkovi se živil i S t a n i s 1 a v S v o b o d a, který jenom do jisté míry zmírnil strohost výrazových prostředků i způsobu jich užití v činnosti, jež cílí k výstihu textu, myšlenky, která se zde projevuje jako mystická skutečnost. Svoboda má řadu především motett, z nichž četnější jsou právě motetta sólová — takové »Maria Panno«, sopránové sólo s ženským sborem a varhanami, pak »Regina coeli«, »Dva mariánské zpěvy« a j. v., v nichž již počáteční takty (bývá tak i u Janáčka) vykazují citovou vzrušenost, ve které objevuje se obraz Paní nebes v jejím blahoslavenství, jímž byla obmyšlena pro velikost úkolu svého života. Madonin ideál strhuje k sobě skladatele i ve mši »Missa iubilaei« (1943), kde vykazuje se zdárně skladatelova snaha za hlubší a výraznější výstih textu a kde v »Et incarnatus est« zazáří panenství Mariino v piné kultické kráse. — V 1 a d i m í r H a w 11 k stojí se svým církevním dílem Leoši Janáčkovi zvlášf blízko: technický materiál je v jakosti sourodý s materiálem Mistrovým, i způsob, jakým pracuje s projevovými prostředky, má s Janáčkovým hodně společného, zejména v užívání drobnějšího motivového výraziva, kolikrát ani ne dost nového, zato významově neobyčejně působivého (české »O salutaris«, »Ave Maria« pro střední hlas a varhany). Někdy také ukáže skladatel i důkladnost své kontrapunktické práce, která podivuhodně za-chycuje slovo — tak v antifoně »Regina coeli« a ve »Mši D dur« pro smíšený sbor a varhany s průvodem žesťových nástrojů ad libitum. Také Hawlík nalezl si nový stavební plán pro »Gloria«, kde lyricko-meditativní plocha daleko přesahuje obvyklý rozměr; jenom »Qui tollis«, které ve své podstatě není přísným líčením oběti Kristovy za lidský hřích, je spíše meditativním reflexem. Plasticky proniká hudební nástin božských osob a z něho vycházející celostná adorace tajemství Boží Trojice v »Credu« ; touto částí se přiléhavě nese i zaostřený výstih obětování se Krista Ježíše za viny lidstva. Významotvorná činnost skladatelova má zase dominující charakter, jak ho vykazuje skladatelův vzor. K žákům Janáčkovým patří také E m i 1 H á b a, výborný organisátor a dirigent v duchovní i církevní hudbě, který ve svých skladbách (»Missa cantata«, české »Haec dies«, »Ave Maria« pro altové sólo a mužský sbor) snažil se vystihnout Janáčkovu výrazovou prudkost, ale nesledoval pině jeho lyrického mysteriosního světla. Zmínky tu zasluhuje prof. G u s t a v P i v o ň k a—jeho motetta, už ono sólistické »Ave Maria«, zejména však prvé »Ecce sacerdos 96 | ||||
|