|
| ||||
| ||||
|
magnus« pro smíšený sbor a varhany, jsou významné práce, které podtrhují svéráz autorova myšlení a ukazují ,možnost dalšího uměleckého rozvinutí.
Nejenom česká církevní hudba, ale česká hudba vůbec v prokázaných směrech uznává svéráz, jejž dala moravská zem našemu usilování v tomto oboru novějšího umění. Moravanství Janáčkova směru je nepopěrné. P o z n á m k a: Ve stati byl problém promyšlen historicky — vlastní hodnocení jednotlivých děl i jejich souborů, jež vázala skladatelská osobnost, odpadalo. Nedopatřením byla zasunuta do článku věta o Dr Jindřichu Vojáčkovi (Čech). Osvald Chlubna: Leoš Janáěek a jeho úsilí o povznesení církevní hudby. Zalétneme-li v myšlenkách do života našich městeček a dědin v minulých stoletích, překvapí nás, jak soustředěna byla kulturní, osvětová a národní práce v rukou kněze a učitele. Kněz slovem Božím a učitel literou budil uvědomění prostého české-ho lidu. Oni oba učili lid znáti jeho vlast, jeho řeč, slavné dějiny, zaněcovali jeho lásku k rodné řeči, její čistotě, vzdělávali jej v písmu i v písních at kostelních nebo světských. Dnes si jen vzpomínáme na tradici těchto osvícených bojovníků a otevíráme s úctou stránky knih, abychom se o jejich láskách dočítali. Nezdá se nám to dnes už ani možné. Tak to propadlo minulosti. Kostelní kůr a fara, hospoda a školní učírna byly tehdejšími koncertními sály, kněz zpěvákem a učitel hudebníkem-virtuosem se svou učitelskou »bandou šumařskou« jako symfonickým orchestrem. A co dovedli nadšení probuditi, kolik slz oni i poslouchající vyronili, když prostou říkankou, písničkou, mší, kasací i tancem zapůsobili na prostý český lid, že tento v nadšení poslouchal, probouzel se a byl národovcem, vlastencem, Slovanem. V těchto tradicích rostly generace, které přenášely svoje lásky s rodu na rod. A v těchto krásných úkolech učitelů-kantorů vyrůstal i L e o š J a n á č e k, syn kantora hukvaldského, jako školák a zpěvák. Vypomáhal svým diskantovým hláskem svému otci při slavných mších v hukvaldském kostelíčku i v nedalekých Rychalticích, kde rád vypomáhal známému rechtorovi, ale i na ostatních kůrech v blízkém okolí. Partesy sbíral, měchy tahal, tympany nosil a tak pomáhal svému otci Boha chváliti. Ač to byla léta klukovská, která nenechají očím ani rukám zaháleti, přece zachytila se v t r a d i e i k a n t o r s k é a sloužila Bohu i národu jednou duší, jednou myslí. A ta již Janáčka neopustila po celý život. A když Janáček povyrostl a otec pomýšlel dáti mu více, nežli sám mohl a uměl, obrátil se na svého přítele P a v 1 a K ř í ž k o v s k é h o, kněze. Na jeho doporučení přijat byl malý Janáček do fundace starobrněnského kláštera (1865) v Srně, kterou vedl opět Pavel Křížkovský. A zde Janáček v klausurním prostředí poznával nejen slasti a trpkosti života pozemského, ale i vysněné a vytoužené dálky duchovního života mezi osvícenými knězi, vlasteneckými buditeli a svými učiteli. A opět se tu pojily dvě paralely: kněz a učitel. V příšeří chodeb a kůru starobrněnského kláštera rostl Janáček v přízni svého zastánce Pavla Křížkovského, ale i v přízni svého strýce Jana Janáčka, faráře v Blazicích u Bystřice pod Ilostýnem a později ve Znorovách, jemuž se s tak mnohým svěřoval, zvláště v otázce národnostní. Mnoho se Janáček naučil, mnoho poznal, zkoušel, že mohl později zastupovati i svého učitele ve hře na varhany i v řízení sboru. Tak vystudoval nižší střední školu jako modráček fundace Thurn Vallesessina. Sám takto vzpomíná: » Modráčei! Tak se nám, hochům fundace, přezdívalo v celém Brně po světlomodrém, bíle obroubeném obleku. Opuštěni a jen hlídáni, v teskných chvílích postávali jsme u zamřížovaných oken. Z prelátské za-hrady přiletěli sezobat, co jsme jim nadrobili, drobouncí modraví ptáčci, též modráčci, ale volnější naši druhové.« I když si Janáček smutně vzpomíná, přece jen pobyt ve starobrněnském klášteře měl pro něj význam dalekosáhlý. Již sám pobyt v klausuře nutil jej k hlubšímu přemýšlení a přehodnocování toho, co již věděl a uměl, k důkladnějšímu školení v nových poznatcích a k vyškolování ve hře nástrojové (klavír, varhany) i zpěvu. Křížkovský byl učitel velmi přísný a důkladný. A takto Janáček vzpomíná: »Den co den cvičil se každý zvláště jak ve zpěvu, tak i na případ- 97 | ||||
|