|
| ||||
| ||||
|
ných nástrojích a též na klavíru, byla cvičení v kvartetu a v ensemblech. Byl učitel generalbassu (prof. Boh. Rieger) ; učitel kontrapunktu jmenuje se Novotný. Učitelem houslí Baron v. Infeld; Kubíček učil torně, Hoffman klavíru. Ale „kunsgriffy” na dechových nástrojích sdělovali si vzájemně; byla tu stará tradice.« A dále: »Mod ráčci hrávali i na vznešených plesích a vstupovali denně do refektáře, když podávána už pečeně, aby hráli k tabuli. Denně k tabuli a každou neděli instrumentálku na oslavu Boží — a co jiného vyhrávání. iJdiv roste, povážíme-li, že všichni modráčci byli bud' posluchači filosofie, logiky, bud' žáky tříd humanitních, gramatikálních. neb normálních tříd a že všem bylo třeba i tu dobře prospívati.«
V takovém prostředí rostl Janáček jinoch. Nejen že poznával starou tradici kultury, ale mezi svými kamarády fundatisty pochytil mnoho z nových názorů a směrů, ale hlavně poznal dokonalý školský řád a systematické vedení a učení, nebot fundace, která byla založena roku 1648 od sester šlechtičen Sybily Polexiny rodu Thurn Vallesessina, aby »k cnostem hudebním a v pokroku u vědách bylo vzděláno mladých lidí« byla vlastně moravskou konservatoří hudby. A ze slávy a úspěchů této fundace založil roku 1881 Janáček s v o j e hudební učiliště, varhanickou školu, kterou po velkém úsilí roku 1919 konečně přeměnil v pravou konservatoř hudby. Tato Janáčkova touha a myšlenka, vybudovati v Brně vysoké učiliště hudební, má své kořeny ve fundaci starobrněnského kláštera, v té hudební tradici, ve které on jako modráček v hudbě se školil. Jeho snaha spiněna byla roku 1947, kdy vybudována byla vBrněkonečněJanáčkova akademie musických uměníjakovysoká škola. Bohužel, skoro dvacet let po jeho smrti. Fundaci starobrněnského kláštera opustil Janáček roku 1869; po dostudování ríižší střední školy vstoupil na učitelský ústav, kde studoval od roku 1869 do července 1872. Je z toho patrno, že Janáčkovi neměla býti hudba vlastním povoláním, ale učitelství, jak bvlo v rodinné tradici. Stal se také po absolutoriu učitelského ústavu roku 1872 výpomocným učitelem na učitelském ústavu, a vyučoval hudbě na cvičné škole. Po státní zkoušce ze zpěvu, varhan a klavíru jmenován byl roku 1876 zatím-ním učitelem hudby. Bylo tehdy zvykem, že učitel zpěvu byl ústavním varhaníkem při povinných službách Božích v neděli, a proto také Janáček vedl chrámovou hudbu. Janáček vedl a řídil ústavní sbor při bohoslužbách nejen na učitelském ústavu, jehož byl profesorem hudby od roku 1880, ale od roku 1886 až do 1902 vyučoval povinnému zpěvu na nižším gymnasiu na Starém Brně. Toto hromadné vyučování zpěvu, klavíru i varhanám muselo býti pro Janáčka jistě velmi tíživé, nebot, ač v jeho rodu bylo kantorství vžité dvojí generací, nemohlo mu býti prospěšné pro jeho probouzející se elán hudební. Tehdy se Janáček rozhoduje pro povolání hudební, a stává se tak h u d b a jeho životním cílem. Nehledejme proto v tomto jeho životním úseku kantorském hlavní Janáčkův význam a poslání. Neboť již v těchto letech směřoval Janáčkův duch k velké umělecké r e p r o d u k c i (dirigent, sólista a doprovázeč) a k hudební t v o r b ě. Posuďme sami, jak veliká musila býti Janáčkova snaha uměti a věděti více, když v letech 1873 až 1874 poslouchá přednášky Ant. Matzenauera z české řeči a litera-tury na tehdejší moravské zemské akademii, když téhož roku skládá zkoušku způsobilosti z historicko-jazykového oboru pro obecné a měšťanské školy, když v letech 1874—1875 studuje na pražské varhanické škole u Frant. Blažka a Fr. M. Skuherského, roku 1879—1880 studuje na konservatoři v Lipsku a ve Vídni, v roce 1872 až 1876 je sbormistrem řemeslnické besedy »Svatopluk« v Brně, a od roku 1876 až 1888 (s dvouroční přestávkou) řídí po P. Křížkovském Besedu brněnskou. Tato Janáčkova snaha po vědění, umění a tvůrčí práci at organisační či umělecké a komposiční od jeho mládí až do stáří je jeho typickým rysem. V prvých svých uměleckých činech věnoval největší péči zpěvu, nebot jen tak mohl se přiblížiti duši zpěvákově co nejblíže a ke svým uměleckým cílům. Nevychovával tím jen dorost pěvecký a hudebně vzdělaný, ale dával tím i podněty po další svůj umělecký růst. Největším Janáčkovým životním dílem i chloubou je jeho v a r h a n i c k á š k o-1 a. Poznal, jak ubohé byly tehdejší poměry v kostelní hudbě, a jaký byl její úpadek. O kostelní hudbu měl se starati varhaník (ředitel kůru), který nebyl toho času dostatečně vyškolen, a obyčejně jím byl absolvent učitelského ústavu. Janáček sám vě- 98 | ||||
|