|
| ||||
| ||||
|
ské při jejím založení, a jak cílevědomým snažením uměleckým i pedagogickým se snažil toho dosáhnouti.
Janáček, když opouštěl učitelský ústav jako kandidát-učitel, celým svým dosavad-ním vývojem uměleckým i technickým tíhnul více k hudbě duchovní. Už jako modráček-fundatista starobrněnského kláštera vstřebal v sebe ponurost a nimbus chrámových prostorů i jeho klausuru, a jako v zástupci Pavla Křížkovského v povinnostech a úřadě ředitele kůru se tyto dojmy ještě více zesílily. Z těchto vlivů stává se Janáček v prvé své skladatelské periodě skladatelem hudby chrámové. Jest známo, že byl v tomto čase zastáncem reformního zpěvu, který zavedl Křížkovský. Ale po návratu z Prahy, Lipska a Vídně odvracel se Janáček ponenáhlu od toho směru, odcizoval se mu a svoje skladatelské poslání spatřoval v hudbě světské. Jakmile se stal Janáček sbormistrem »Svatopluku« a později »Besedy brněnské«, opouští směr chrámové hudby, ale ne úpině. První a snad nejstarší Janáčkovy církevní skladby jsou: Motetto G r a d u a 1 e i n f e s t o Purificationis (1870) pro smíšený sbor, »Exaudi Deus«, graduale pro smíšený sbor (1877), »R e g n u m m u n d i«, pro smíšený sbor (1878), Deset českých církevních zpěvů z Lehnerova mešního kancionálu pro varhany (bez textu [1881] ). Jsou to vlastně komposice, které si psal pro svou vlastní potřebu jako ústavní varhaník a ředitel kůru starobrněnského kostela. Pozdější jeho komposice jsou: na text latinský: »V e n i s a n c t e« pro mužský sbor (1900), »C o n s t i-t u e s« pro mužský sbor s průvodem varhan (1903), »A v e M a r i a« pro sólový soprán s průvodem houslí a varhan (1904), na český text : »H o s p o d i n e, p o m y-1 u j n y« pro sólový kvartet, smíšený sbor s průvodem varhan, harfy a neobl. žestiů (1896), »0 t č e náš« pro sólový tenor, smíšený sbor s průvodem harfy a varhan (1901), »Z d r á v a s M a r i a« pro tenorové sólo, smíšený sbor, housle a varhany (1903). Mši nenapsal žádnou. Zůstala jen nedokončená »Mše Es dur« (Kyrie, Credo, Agnus), která byla pracována pod vedením Janáčkovým jako školský úkol v jeho theoretických výkladech na varhanické škole (1907), a pak úprava Lisztovy mše pro smíšený sbor a varhany (1901). Napsal prý za svého působení na kůru starobrněnského kostela v r. 1870 mši, ale ta se nedochovala. Taktéž není nalezeno jeho »S a n e t u s«, které psal jako komposiční úkol v Lipsku (1879) pro sbor ve formě volkální fugy. Není toho mnoho, ale všechna tato díla prozražují hlubokou Janáčkovu vyspělost technickou a snahu po reformě v hudbě církevní. Sloh některých motett jest až pře-kvapující, jak Janáček dovedl pochopiti dobu a styl palestrinovský. Největší Janáčkovo dílo, které má sice název mše, »G 1 a g o 1 s k á m, š e«, jest kantáta pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr (1926) a není určena pro liturgii. Pro Janáčkův tvůrčí vývoj je toto období církevní chrámové hudby velmi dokumentární. Nebot navazuje na starou tradici rechtorů, osvětových a národních buditelů a na jejich splynutí s lidem. Nejen učitel-hudebník, ale také učitel-skladatel, který v písních lidu a pro lid v chrámech Božích i pod klenbou nebes ve volné pří-rodě se koří a Boha uctívá. A z těchto pramenů lásky a poznání tryská celé životní dílo Janáčkovo přes mnohé neúspěchy, zloby a posměchy. LTčelem varhanické školy brněnské bylo vychovávati varhaníky, ředitele kůru, choralisty i skladatele, kteří by čelili úpadku chrámové hudby, byli dokonale vyškoleni pro své posláni, ale také vnímavé umělce, kteří by sledovali nové směry v hudebním umění a podle nich utvářeli a svou uměleckou činnost také zaměřili. Že duší celé varhanické školy by1 Janáček, bylo jen chloubou ústavu. Jeho theoretické učení mělo vysokou úroveň, i když mnohdy nedostatečná vnímavost posluchačů nemohla mu zaručiti dobré výsledky, zvláště ve třetím ročníku, kde požadoval od všech samo-statné komposice. Každý musel vypracovati celou mši, několik vložek, ofertorií, a musel znáti harmonisaci gregoriánského chorálu. Dříve však, nežli úkol dal, pře-hrála se celá mše ve starých klíčích tak, že vždy Janáčkem udaný jeden hlas ze čtyř hlasů mše posluchači zpívali a ostatní hlasy hrál posluchač na varhany. Pak při-kročil Janáček k rozboru některé mše moderního velkého stylu (L,isztova mše c moll). Jednotlivé části mše byly rozebrány formačně, prohrány i přezpívány, nejen po textové a hudební stránce vyloženy, ale i po výrazové, liturgické a filosofické hod-notě objasněny. A pak teprve byl Janáčkem úkol zadán, který musel být bezpodmí- 100 | ||||
|