|
| ||||
| ||||
|
nečně spiněn. Opravy úkolů byly velmi podrobné, a stávalo se, že usedl ke klavíru, a nežli se posluchač nadál, už z jeho vlastní komposice nezůstalo nic a na volné straně notového papíru byl Janáčkův zápis požadovaného úkolu. Dovedl také své posluchače uvésti do velkých rozpaků. Tak hned v prvé hodině svých výkladů o hudeb-ním výrazu požadoval, aby mu posluchači do příští hodiny donesli vypracovanou komposici na obsah slova »B ů h«, což je úkol jistě velmi nesnadný i pro nejlépe vyškolené skladatele.
Jak se měla provozovati církevní hudba v kostele, ukázal prakticky nácvikem chorální mše, která se pak zpívala v brněnských kostelích, a Lisztovy mše c moll pro mužský sbor a varhany, která se taktéž zpívala v mnoha kostelích brněnských i mimobrněnských. Janáček sám seděl u varhan a celou mši doprovázel. Všechny vložky chorální musely být vzorně zpívány a osobně všech korepeticí se zúčastňoval. Janáček byl duší varhanické školy a pod jeho vedením nabyla škola velmi vynikající pověsti, zvláště svou svérázností theoretického učení. Přeměnou varhanické školy v konservatoř zanikla tato moravská originalita, a nový ústav nemůže již v ;jeho intencích pokračovati. Svůj úkol varhanická škola spinila. Církevní hudba zásluhou Janáčkovou neupadla v prosté řemeslné odehrávání, a z mnohých posluchačů staré varhanické školy jsou dnes dobří skladatelé církevní hudby. Janáčkovi žáci a od-chovanci varhanické školy jsou dnes na význačných místech v různých diecésích, zastávají místa ředitelů kůru největších chrámů, jsou profesory i řediteli hudebních škol a význačnými skladateli. Všichni budují osvětovou činností kolem sebe nová střediska, vychovávají nový dorost ve všech koutech vlasti, ba i v cizině tak, jak to dělal Janáček sám a jak si toho také přál. Kantorská tradice jeho rodu jím sice vymřela, ale jeho duch je mezi námi. Pavel Dědeček: Několik vzpomínek na Leoše Janáčka. Leoše Janáčka jsem poznal v pozdním létě roku 1908. Bylo to náhodné setkání, po návratu z vojny, kdy jsem počal uvažovati o nějakém vhodném zaměstnání. Janáčkovo jméno jsem znal z novin, jen z referátu o premiéře opery »Její pastorkyně«, provedené r. 1904, což bylo jistě velmi málo. V době studií na konservatoři jsme o něm, ku podivu, nic neslyšeli, ač byl již tenkrát velmi významným činitelem v hudebním životě brněnském, a bylo tu již značné jeho skladatelské dílo. Jak málo bylo známé jeho jméno, potvrdila mně i slova Karla Lišky, koncertního mistra orchestru Národního divadla v Praze, s nímž jsem se náhodně setkal. Vykládal, že je v Praze »ňákej Janáček«, který hledá učitele houslí pro varhanickou školu v Brně. Na jeho slova jsem často vzpomněl. Přislíbil, že mu najde vlxodnou sílu, ježto sám nemůže Prahu opustit. Projevil jsem zájem o toto místo, a po přátelské dohodě jsem spěchal v odpoledních hodinách do kavárny hotelu »Arcivévoda Štěpán« (dnes Šroubek), kde jsem se tomuto »ňákému Janáčkovi« představil. Uvítal mne skutečně přátelsky a bylo mu zjevně příjemné, že hledaná učitelská síla se již hlásí. Po několika slovech jsem ihned poznal, že mám co činit s mužem nevšedním. Jeho krásná hlava byla již tehdy šedivá. Výrazný a ostře rýsovaný obličej, pronikavě bystrý pohled, zvláštní nářečí a prostě celá jeho osobnost na mne hluboce působily. Své myšlenky pronášel kratinkými větami s úsečnými samohláskami — »nevim, myslim« — což bylo ne-zvyklé a velmi zajímavé. Mluvil o škole, o nových náměteclx pro příští školní období a hlavně o koncertech, jež hodlá pořádat v rárnci školníma Netajil se ani malými platovými podmínkami pro budoucího učitele houslí. Zmínil se i o neblahém finančním stavu školy, podporované malými prostředky spolku »Musica Sacra«, rovněž o hubených subvencích, zemské a státní, jež byly malou a nedostačující podporou. Ježto měsíční příjem učitele by nedosahoval ani existenčního minima, dojednal prý s ředitelem Národního divadla v Brně Fr. Lacinou, který postrádal koncertního mistra v ,opeře, spojení obou funkcí. I tak nebyly podmínky skvělé, ale dal jsem Janáčkovi kladný příslib. Těšil jsem se na rušný hudební život velkého města, a zvláště pak na koncerty pod záštitou muže, který mne tolik upoutal. A také jsem se v něm nemýlil. Ihned po zahájení školního roku se chopil ředitel Janáček práce s elánem, a již 101 | ||||
|