|
| ||||
| ||||
|
v první konferenci zdůraznil nutnost veřejného vystupování členů sboru z důvodů pedagogických a přál si, aby žáci poznali své učitele jako sólisty na koncertním podiu. Došlo, bohužel, ke sporu se staršími členy sboru, Rud. Reissigem, ředitelem Filharmonické besedy, později profesorem pražské konservatoře, a klavírním virtuosem Faměrou v otázce honorářové. Janáčkovou neústupností vyvrcholil spor do té míry, že oba umělci školu opustili. Neprospělo to ani škole, ani hudebnímu životu brněnskému, od této chvíle rozdvojenému. Litoval jsem tóho tím více, nebot byly smeteny všechny mé naděje na vytvoření komorního sdružení se znamenitým houslistou Reissigem, Faměrou, s violoncellistou Rud. Pavlatou, kapelníkem brněnské opery, bývalým sólistou orchestru Národního divadla v Praze a mnou. Převzal jsem potom celé houslové oddělení školy, a klavírní, vedle záslužné Marie Kuhlové, bylo Janáčkem svěřeno Ludmile Prokopové, později pěvkyni pražské opery. Po jejím kratším působení nastoupila virtuoska Marie Dvořáková. Domácí hudební život brněnský byl rozdělen na dva tábory, Filharmonickou besedu a Janáčkovu varhanickou školu, které pořádaly své koncerty samostatně.
S ředitelem Janáčkem; jsem se denně stýkal a poznal jsem v něm znamenitého organisátora školy. Při své ,tvůrčí skladatelské činnosti mu nebyla škola jen vedlejším zaměstnáním, neboť se jí cele věnoval, a všechno své úsilí zaměřil k pokroku a uměleckému vzrůstu budoucí konservatoře. Byl si dobře vědom poslání absolventů školy, varhaníků, ředitelů kůru a skladatelů, a proto přísně dbal o jejich výchovu ve všech disciplinách oboru. Jeho poměr k církevní hudbě byl naprosto kladný. Jeho spolupracovníci, znalci gregoriánského chorálu, církevní odborníci a významní učitelé hry na varhany, byli mu zárukou úspěšného školení posluchačů. (Vzpomínám zvláště prof. Maxmiliána Koblížka, vynikajícího a dlouholetého jeho spolupracovníka, před nedávnem zemřelého v požehnaném věku osmdesáti let.) Sám pak, skvělý učitel komposice, vtiskl škole svůj osobitý ráz. Kromě theoretických předmětů byla improvisace na varhany velmi důležitým předmětem, za Janáčkova vedení mnohdy postrachem posluchačů. Církevní zpěv byl na škole zaveden v značném rozsahu. Vedle chorálního zpěvu měl své zvláštní poslání smíšený sbor k veřejným produkcím. Jeho dirigentem byl Ferdinand Vach, a také Janáček se někdy objevil u dirigentského pultu, což však nebylo časté. Ženský sbor, jehož kmenem byla brněnská dívčí »Vesna«, a mužský sbor posluchačů doplřrovali členové zpěváckých spolků, takže zvukový celek byl velmi kvalitní. Zvláště mám v paměti Gounodovo oratorium »Mors et vita«, skvěle provedené pod Janáčkovou taktovkou, které bylo bohužel jeho posledním veřejným výkonem. Janáček byl výtečný dirigent, a to dirigent v pravém slova smyslu, nikoliv jen taktující skladatel. Jeho manuální technika byla skutečně překvapující dokonalosti, a studium díla prozrazovalo mistra zvuku, rytmu a skladebné stavby. Mohl jsem to již tehdy posoudit, protože jsem již nebyl naprostým začátečníkem v dirigování, a proto mne tím více Janáček-dirigent upoutal. Jeho způsob dirigování mně poněkud připomínal Karla Kovařovice, v rušných fortissimech snad ještě ohnivějšího. Janáček, ač dlouholetý sbormistr, měl velmi srozumitelné orchestrální gesto, pevné v nástupech, dynamicky formované a bez deklamačního sbormistrovského drolení. V tom směru mnoho dlužíme Janáčkovi, neboť jeho umění orchestrálního dirigenta, povšechně hodnocené, a jeho dirigentská schopnost zasluhuje větší pozornosti. V době nemoci Ferdinanda Vacha již nepřevzal studium a řízení Dvořákova oratoria »Stabat Mater«. Na můj dotaz mně poněkud zamyšleně odpověděl svou laštinou: »Nemohu dirigovat — nemam srdce v pořadku.« Potom mne pověřil studiem oratoria, chtěje pravděpodobně poznat mé schopnosti u dirigentského pultu. Byl přítomen všem zkouškám, velmi často hrál klavírní part a svými vzácnými radami mně přispěl, nezkušenému ještě dirigentu, k vybroušení detailů i formy díla. Svůj kladný vztah k církevní hudbě opět potvrdil volbou dalšího církevního díla k veřejnému provedení a studiem pověřil již mne jako nového učitele sborového zpěvu. Byla to rozsáhlá Lisztova mše h moll, z níž bylo koncertně provedeno, vzhledem k její rozměrnosti, několik částí. Bylo to v koncertní síni v Lužánkách v nedělním odpoledním matinée cyklu Janáčkových koncertů, pod mou taktovkou a za účasti České filharmonie, tehdy v Brně hostující. Janáčkova úprava jiné mše Fr. Liszta z r. 1911 rovněž svědčí o jeho hlubokém zájmu o církevní hudbu. 102 | ||||
|