|
| ||||
| ||||
|
Janáček skutečně Moravu miloval a svými činy stále dokazoval, že mu jde o její hudební povznesení, jež kořenilo, podle jeho soudu, především v hudbě církevní. Svůj zájem zaměřoval ponejvíce k venkovu, protože města, na př. Kroměříž, Olomouc, Mor. Ostrava, měla již dlouholetou tradici koncertního života i hudebního školství. Jak známo, venkovské obce nemohly v těch dobách zaručit varhaníkovi pevnou existenci, a proto se tam ujímali hry na varhany občané hudebně neškolení, kteří pinili tuto povinnost v míře mnohdy nedostačující. Pro ně zřídil Janáček při varhanické škole dvouletý kurs, který byl leckdy odsuzován a pokládán za nedostatečný. Později se však ukázalo, že Janáčkův záměr byi dobře promyšlený. Po dvouletém studiu opouštěli kursisté školu, ovládajíce dobře hru církevních písní všech svátečních období, meziher a responsorií, což bylo vlastním programem tohoto kursu. Kromě toho byli kursisté povinni učiti se hře na housle. Avšak ruce těchto zralých mužů různých zaměstnání svědčily o tuhé fysické životní práci a vzbuzovaly již předem pochyby o kladném výsledku studia. Janáček tu sledoval jiný účel. Znal venkov, z něhož vyšel, a věděl, že varhaníci doplňují své malé příjmy vyučováním hře na housle, bez dostatečné učitelské kvalifikace. Nešlo mu o to, aby kursisté sami nástroj dobře ovládali, nýbrž aby dobře znali základy hry houslové a správný methodický postup. Jeho slova, »nechci, aby nam vychovavali mrzaky«, vysvětlovala jeho záměr dostatečně. Vyučování houslím bylo v ostatních třídách již dříve zavedeno. Někteří posluchači se věnovali i speciálnímu studiu houslí. Vzpomínám zvláště Vladimíra Ambroze, znamenitého houslistu z mé třídy, kterého později více upoutala skladba, a J. Balouna, po brněnském studiu žáka houslového oddělení pražské konservatoře, v mladém věku zemřelého. Zavedením pak dechových nástrojů jako předmětu vedlejšího, s povděkem přijatého mnohými posluchači, rozšířil jim. Janáček právo i na licenci kapelnickou.
Varhanická škola v Brně byla dobře vybavena dvěma většími a dvěma menšími varhanami, které hlaholily od časných hodin po celý den. Pneumatický pohon všech strojů byl tehdy nemalým komfortem. Janáček měl již tenkrát v plánu zřízení mistrovského oddělení hry varhanní, a pozval virtuosa Eduarda Treglera k domácímu koncertu v salonech varhanické školy, kde byly umístěny největší varhany. Koncertem se uváděl E. Tregler jako budoucí profesor vysokého učiliště. Nečekanými však průtahy, zaviněnými hlavně vídeňským ministerstvem školství, bylo oddáleno uskutečnění jeho skvělé myšlenky a definitivně pak pohřbeno vypuknutím světové války. Válkou byla ukončena i moje šestiletá činnost na varhanické škole a přerušen můj styk s Mistrem, k němuž ve svých vzpomínkách chovám bezmeznou úctu. S Leošem Janáčkem jsem se později setkal po dvou letech v r. 1916 při zkouškách opery »Její pastorkyně« s Karlem Kovařovicem. Byl jsem primistou orchestru a těšil jsem se z velkolepého Kovařovicova provedení, a prožil také mnoho radosti a pocitu zadostiučinění, kterého se Janáčkovi dostalo v piné míře sensačním přímo úspěchem a vřelým přijetím nadšeného posluchačstva. Jméno a sláva někdejšího » ňákého Janáčka« rostly i za hranicemi zvláště okázalým a úspěšným provedením » Jenůfy« ve vídeňské státní opeře. Po tomto triumfu jsem ještě jednou, a to naposledy, s Janáčkem hovořil v Brně. Byl nadšen úspěchem, byl však takovým jako dříve a v ničem ho nezměnila sláva do světa kráčející Jenůfky. Po smrti byl Janáček leckdy povahově různě líčen, často tak, jak jsem ho neznal. Nevím ovšem, jak dalece byly tyto posudky pravdivé, a zda doba jeho stáří nepři-nesla změn. Pravda — byl to svérázný pokrokář, zdánlivě tvrdý, ale spíše jen tvrdohlavý, který své názory hájil neúprosně, mnohdy i k své škodě; byl přísně kritický a svůj souhlas i nesouhlas dával bez okolků najevo. To jsme také poznali při studiu komorní hry. Byl to však člověk předobrého srdce, sociálně cítící, který mnohdy pomohl i tam, kde by se toho byl kdo nejméně nadál. Obzvláště milé apříjemné, sice velmi řídké, byly chvíle jeho sdílnosti. Tu vykládal o svém mládí, o své přípravě na cestu klavírního virtuosa, o Křížkovském, o svých zážitcích na Starém Brně nebo o probouzejícím se hudebním životě Brna a jiných význačných událostech. Jednou jsem ho přistihl v ředitelně školy v pohnuté náladě, kdy jeho tvář prozradila utajované rozčilení. Prohlížel harmonisaci písně skladatele, ktery' k doprovodu písně použil oktávového jednohlasu. Přisunuv prudčeji noty ke mně blíže, pozna- 103 | ||||
|