|
| ||||
| ||||
|
Tyto rozdíly v markantních rysech i jemných odstínech jsou patrny nejen a především na melodiích nejkrásnějšího církevního zpěvu —římského chorálu, nýbrž
i v ražení prostých písní lidových i v posvátné hudbě umělé. Podle přirozených zákonů hudebních je třeba téhož charakteru i ú v o d ů m, hudebnímu proudu s p o- j o v a e í m u i z á v ě r ů m, které vytvářejí myšlenky, srdce a dovednost varhaníkův improvisacích. Existují sice poměrně bohaté předlohy varhanních preludií, meziher a postludií snad všech stupňů technické vyspělosti i bohaté myšlenkové nápině, je v nich však patrna šablona, řemeslný vzorec, jehož universálnost nelze přirozeně včlenit do rozdílných povahových zvláštností a bohatosti nejen ritu, nýbrž i významu částí liturgického roku. Varhanní improvisace musí těžit z motivického materiálu, který přináší melodie c h o r á l u nebo zpěv 1 i d o v ý. Jedině takto je hudba při posvátných obřadech jednolitá, výstižná a povznášející duše věřících za nejvyšším ideálem. il v o d n í p r e l u d i u m vtiskuje ráz celé hudební produkci, at již při oběti mše svaté nebo jiných obřadech zpívá kněz nebo pěvecký sbor či shromážděný lid. Je přípravou, budovanou na thematickém materiálu nejbližší zpívané části, chorálu, umělé komposice nebo písně lidové. Formu tohoto preludia určuje nejen třída svátku (solemnis, ferialis), nýbrž i vzdálenost oltáře od sakristie (katedrální chrámy svou rozlehlostí žádají šíře rozvinutých předeher i postludií, aby vstup i odchod celebranta případně s velkou asistencí byl v časovém souladu). Jakmile začne vlastní obřad, nastupuje liturgický zpěv — chorál, lidová píseň nebo zpěv chrámového sboru. M e z i h r y tvoří spojovací pásmo bud' dalším slokám lidověho zpěvu, chorálu nebo k intonaci celebrantově. Je nemyslitelné, aby přerušovaly hudební proud v jiné tónině bez modulací. Logické myšlení je zákonem dobré hudby a vysvědčením schopnosti varhaníkovy tvořivosti improvisační. Avšak charakter spojovací hudby nutno přizpůsobit významu a myšlenkové nápini obřadů. Přeexponování zvukového pro-středí nebo bezradnost v improvisaci ruší nejen jednolitost hudebního proudu, nýbrž především brání soustředění celebrantovu i věřícího lidu. Kratší mezihry vyžadují zkratkové formulace hudební myšlenky, jejíž melodickou linii nutno podložit krátkodobými harmonickými obraty bez větších výkyvů tónických. Zkušenost a praxe zdatného varhaníka naučí vtisknout náležitý ráz i formu delším mezihrám, při nichž práce s motivem, upotřebení odlehlých tónin, modulace, dynamika a výstavba do-přejí rozvinout hudební myšlenky nejen v časovém rozsahu, nýbrž i se zřetelem na význam obřadů do široké plochy. Dosahují tímto určitých styčných bodů, jsou však zároveň pokračováním a přípravou k dalšímu navázání liturgického zpěvu. P o s t 1 u d i u m je skutečnou dohrou nejen dramatické podívané, jakou je vznešenost posvátného obřadu na příklad pro jinověrce, nýbrž je také závěrem hudebního proudu, který spojoval duše a prostředí chrámu postavou, zpěvem a modlitbou celebranta s prahy nebeskými. Podle zákonů hudební tvořivosti je taková c o d a bud souhrnem thematického materiálu, užitého při obřadu, nebo vyrovnaným závěrem hudební skladby, která v celkovém zření má formu s u i t y (třebas s recitativními vložkami). Nemusí býti d y n a m i c k ý m vyvrcholením, jak se stává zvykem v našich chrámech, nutí však být p e n d a n t e m k preludiu. Je svým významem neméně důležitá, aby nevyvolala chybnou konstrukcí jiné odezvy, než jakou vzbudily posvátné obřady, aby přispěla k uzavření nových myšlenek a citů v duších věřících a v nich zanítila nové plameny zbožnosti a lásky Boží, a vyvolala předsevzetí lepšího života, skutků a myšlení podle řádu Desatera. Kladou se tedy na varhaníka našich chrámů vysoké požadavky, které určují smysl improvisací varhanní hudby. Jedině pravou zbožností napiněné duše a odborně vzdělaní jedinci přispějí k vytvoření skupiny zdatných varhaníků, jejichž poslání na cestě k nejvyšším úkolům dojde k žádoucímu cíli. Povolání varhaníka v duchovní hudbě je vznešené a krásné celým svým zaměřením. Vyžaduje nejen svěží a radostné mysli, nýbrž i lásky a zbožnosti v jejich nejčistší podobě. Žádá posvěcení myšlenek i skutků, vzorný život vnitřní. Hudba duchovní je cestou k trůnu Nejvyššího, a varhany, tento vpravdě královský nástroj, jsou prostředníkem duší k výstupu po stupních oltáře k poznávání Nejvyššího. 107 | ||||
|