|
| ||||
| ||||
|
— 67 —
kající látka l: tvorivému tvaru. Tónové ku zpk~vnéuw, umęlému cclku slození, jsou hmot- ným zivlem, jsou pripraveným organismem, krásu : utvoreným tęlem, které však dosud mrtvé jest. Toto tęlo má treba zivlu zivot udílejícího a zivot Oz11aInUjiclho — duse. Co takový uchvacuje rhytlirnus útvar tónový a pi-ivádí jej v pohyb. Jest tedy rhythmus predním zivlem nápęvu. Pouliá rada byt i nejl:rásncjších intervallir jest bezduchá. Ucinkujc na olco jako krásná barevná mo- saika. Obę se líbí, ale neplodí zádné vyšší, duševní hnutí. Jakmile rhytmus l: tónűm se druzí, prináší svętlo a stín, pi-ízvul: co výraz zivota duševního; celek prichází do pohybu, mluví l: mysli a srdci. Proto zádný hudební nástroj neplodí tdny rhythmu duševního, ne- bývají-li mu clovękem na okamzik vdechnuty, a pak jest nástroj tím výtecnęjší, cím více jest zpűsobilým, aby vyznacil duševní impuls az do posledního zachvívání (housle). Acl:oliv rhythmu prednost patrí, má prece i modulace své právo a místo jí príslušné. Pohyb bývá urcován tím, cím pohybováno býti'má, podobnę jal:o ve výtvarném umęní umęlec v znázortiování své myšlénl:y závi- slým jest na látce, které uzívá. Theoretické vysvętlení nápęvu chor.íl- ního zalirnujc naul:u o modulaci a rhythmu. O modulaci mnohé v prvním dílu predcliá- zelo (vzájemný pomęr t(')irű. iutcrvally). "Zbývá ještę nauka o touinácli a soustavę t ú n o v é. Vcšl:crá theorie o toninách nám však nikdy neobjeví, jaké nápęvy starí z nich umęli vyluzovati, jaké melodické bohatství z nich pod rukama velenadanýcli muzű se vyprýštilo. Nikdo nehledá v theorii o 24. moderních toninácli klíc ku pochopení krásy a podstaty skladeb Beethovenových. Stup- nice jest abstrakcí bez zivota, a kde byl nedostatek zivota tak citelný jako v ríši tónű ? Chorál radí se l: umęní zpęvnému a nikoli k vędę hudební. Spęjmez tedy pre- devším tam, kde zije krásná, ale dosud pro- zatím mrtvá tonina, kde vše zije a m},slí, modlí se a jásá — k nápęvu. Pak teprve stupnice otevre nęmá ústa svá a vypravo- vati bude nám o mnohých skrytých po- kladech. a) Toniny chorální. Zvláštní zpűsob, jakým nápęv pomęrem intervalű vyniká, nazývá se v chorálu m o d u s ci tonus. Dlc nejstaršího cítání církevního jsou v uánęvech chorálních 4 druhy clio- rální. l,ozezuávají se quintou stojící nad zá- vęrecným túuem nápęvu. Tahových quint jest ctvero a tudy také ctvero tonin: d e f g a (Protos) ^ e f g a h (Deuteros) ^ f g a h c (Tritos) ^ g a h c d (Tetartos) Recké císlice udávají otcinu tonin. Ro- zeznávají se rozlicnou polohou celých a pűl- tonű. Uvedeným zpűsobem rozvrhují se nápęvy chorální na ctvero velkých skupenin. Kazdá z nich má zase dva druhy. Jedna cást nápęvű pohybuje se totiz v pęti tónech quinty, nad nęz v y s tu p u j e; má tedy osm tónű nad tonem základním ; nazývá se tva- rent a?ttltentich~nt (pűvodním, pravým). Druhá cást zahrnuje nápęvy mající tutéz quintu, n e s t o u p á však do takové výše, nýbrz pohybuje se v liloubce p o d závęrecním tonem a slove tzarent plagalnánt (odvozeným, jinému pridruzeným.) Ylagalní tyto tóny po- zdęji za zvláštní toniny se pocítaly. 'Tal: stalo se obecnę zvykem, ze místo 4 nyní o s m t o n i n se cítá. Tím ovšem na vęci niceho se nezmęnilo ani v theorii ani v ná- pęvu. Jest to pouhou zmęnou theoretického výrazu. Stupnice osmi tonin jsou, jak následují: I. authcnticl:á d e f g a h c d dorická, P roton II. plagaLií a h c d ^ e f g a hypodorická, III. authentická ~ e f g a li c d e frygická, Deuteros 1V. plagaluí b c d e^f g a li hypofr}-gicl:á, V. authentická Í f g a ^ i^c ^ d e f lydická, 11 ritos t VI. plagalní c c1 e f g a ]i c liypolydická, VII. authentická J g a 11c d e f g misolydická, Tetartos t V11I. piagalní d ^ e f g a h c d hypomizolydicicá. Druhý tón v 2. stupnici píše sc brzy brz}' h, jest nazvíce snízené h. Dvę toniny vzdy patrí k sobę. Mají závęrecní tón a nad ním quintu spolecnou ; a u t li e u t i c k á tonina má n a d quintou kvartu (vrchní quartu), p 1 a g a 1 n í má tutéz | ||||
|