|
| ||||
| ||||
|
— 23
ládát sice Církev, aby při zpívané, mši sv. zpěv liturgický řeči církevní se pro-vozoval, a šetření zákonů církevních jest povinností každého katolíka; máE ale též zpěv obecný lidu svor oprávněnost a ctihodné tradice. Naskytne se nám zajisté ještě často příležitost, abychom stanovisko eírkevnf náležitě -objasnili. Jsou však pobožnosti, při ni~-liž Církev netoliko dopouští, nýbrž si toho i přeje, aby lid zpěvem obecným oslavoval Hospodina, zejmena k menším slavnostem a každodemií pobožnosti. U příčině té dí synoda Pražská od r. 1860 (část IIL hlava IV.) „o zpěvu a hudbě posvátné” takto : „Zpěvy posvátné v řeči mateřské složené k menším slavnostem a každodenní pobožnosti nejen dovolujeme, ale toužebně i přejeme, aby spojenou péčí pasty'řů duchovních a ředitelů kítrií v lián pěstovány byly. Nebol se to mocně mysli dotýká a city viry, lásky a lítosti v liojntí zvíře to vzbuzuje, když takřka jedněmi ústy a jedním srdcem celá osada prosby své vysýlá vzhůru k tri nu milosti a ii-ilosrdenstvf Božího. Po příkladu předků ve zpěvu zbožných písní neuztavných at i náš věřící lid, co dědic jejich nábožné mysli, hned z mládí uvyká, před mši sv. i po ní písně nábožné prozpevovati. Společná snaha a pilné cvičení ve školách zajisté získá zpěvu zbožné a vydatné síly, a nebude pak těžko zříditi sbory podobné těm, kteréž jindy pod názvem sborů literátských po celých Dechách rozšířeny byly. Pastýřové duchovnf budou míti o to péči, aby jen takové písně se zpívaly, kteréž by i obsahem i nápěvem sloužily ku vzdčLíuí; písně bludné, nejapné a které na světský nepěv upomínajíce, mysl roztržitou činí, nebn(itež zpívány. Dumo to dbejte také, aby písně byly podle úmyslu Církve svaté přiměřeny slavnosti a oné části bohoslužby, která se pr,ivě koná. Kdykoli lid zpívá při mši svaté, buďtež aspoň při celém kanonu zpívány písně na nejsv. obét se vztahující. Aby pak také byl důstatck posvátných písní, mají mimo hymny liturgické i takové písně opatrně ve sbírky býti sestaveny, jichž lid odedávna užívá a kteréž i obsahem i nápěvem svým nad jiné se odporučnjí. Biskupové provincie české společně se o to postarajf, aby nejlepší písně obojího jazyka ve zvláštním kancionálu byly tiskem vydány. Varhan a jiných nástrojů hudebních má se podle slov papeže Benedikta XIV. jen k tomu užiti, aby dodaly síly slovům písně, aby smysl jejicli vždy hloub a hlouběji vštěpoval se do srdci posluchačii, a mysl věřících povzbuzena byla k rozjímání věci duchovních, i roznícena láskou k Boha. Protaž zvuk varhan nemá zpěvu dusiti, ani mysli vrážeti; hra jejich budiž vážná, nápěv čistý a vzdálený všeho umělého fintění, di stojný té svaté oběti, která se na oltáři koná.” Ta jsou ustanoveni synodáhií o posvátném zpěvu obecném. Krásnějších není možno si mysliti. Ve slovech těch obsahuje se všechno, co o zpěvu lidu říci se dá. Zpěvu spořádanému žádná hudba se nevyrovná, tím méně hudba, jaká se obecně provozuje. Zpěv ducha přiměřeně zaměstnává, mocně víže a s sebou zdvihá až k roznícení, kdežto hudba i velmi dobrá zavádí od shtžby Boží, jsouc k službě a polektání ucha smyslného a zvědavosti. 0 tom sud, kdo chceš a jak chceš : zpěvu obecnému bez všeho odporu přednost přiřknouti se musí, poněvadž rovnou cestou nejen na srdce, ale i na mysl vzdělance i nevzdělance účinkuje. — Ovšem! pěje-li se jen toliko, aby bylo, tut znalého účinku vy-vodí. Však dáE se tak zříditi, aby co nejmožněji prospěchu se nabylo. Zpěv dá se zříditi, aby ponětí náboženská neprávě poizatá jínz napravována, pravá objasňována a ob-živována býti mohla: aby totéž, čemu kázaní poučiti, k čemu povzbuditi a prospěti má, v srdci i paměti jako bez vědomí se obráželo a dále pěstovalo. Zpěv sloužiti má k po-vzbuzeni vroucnosti, k pi` Uenénzu poučeni a k vzdělání jak smýšlení, tak mravů. A jestliže správci duchovnímu na všem, cokolivěk věřícím prospěti může, mnoho záleží : mát zpěv obecný dosti důležitosti do sebe, pro kterouž by na to hleděti se slušelo, kterak by se zřídil, aby užitek co možná nejvčtšf vydával. Jestliže ne každý zpěv, a ne vždycky k účelu, k němuž ustanoven jest, směřuje : budei třeba o to dbáti, který by, — a šetřiti, kdy by se hodil. Při zřízení zpěvu obecného na dvě věci tedy třeba hleděti : 1. na výbor písní, II. na rozmanitost jich moudře rozpoloženou. 1. Ohled berouce na výbor písni, za první pravidlo měli bychom sobě utvořiti, aby se libovolné zpívání nikomu neponechávalo. Právo rozhodovací v této záležitosti má duchovní správce. Kde se pravidla toho nešetří a volba písní ledakoznus ponechává, ne-divte se, že v chrámech a při pobožnostech ozývají se pak písně i obsahem a nápěvem nedůstojné a opravdzt hrůzné. Před dvěma lety byl jsem svědkem církevního processf | ||||
|