|
| ||||
| ||||
|
— 55
burský dękan stęzoval si r. 1589 do li- dovolují píseń v reci materské pouze terátű, ze na sv. Štępána nechtęli mu tam, kde není zpęv sám prímo prede- zpívati porádné »Sanctus«, nýbrz písni- psán, tedy na pr. pri tiché mši sv., pri cku jakousi po selsku : »Pán Jezíš k lidu poboznosti odpolední, o májové poboz- vęrnému maje se bráti«, na nešpory pak nosti, pri prűvodech bez nejsv. svátosti zádný z literátu ze neprišel, dékaua oltární atd. (Praktikuje-li se to jinak, v noci strašili a na den mladátel: po nedovoluje to církev, nýbrz to pouze. kázání odešli všichni literáti z kostela, Datuje se to z dob reformace, kdy se tak ze dękan toliko tichou mši slouziti muselo pocítati s danými okolnostmi.) musil«. No vida, uz tenkrát ukázalo se, Další chyba se stala, ze se skladatele ze zpęváci si také nękdy dovedou po- této doby úzkostlivę v y li ý b a l i l: a t o- stavit hlavu, státi se opposicním elemen- lickému rázu písní. Bylo to cistę ve tem a vyvzdorovat treba exodem z ko- smyslu josefínském. Ac písnę ty oplývaly stela. chválou dobroty a lásky bozí, ac bylo Tyto literátské spolky utrpęly hroz- tam casto téz úchvatné lícení prírody, nou ránu v predešlém století rozkazem pi•ece postrádaly tyto písnę všeliké s o u- císare josefa II., který premnohé rády vislosti se mší sv. O našich tajem- zrušil, a také tyto sbory staly se obętí stvích, o našem dogmata, které víru ka- ducha Josefínského, jímz nazýváme jistou tolickou ciní vírou katolickou, nesmęlo snahu, vše zmodernisovat i v nábozen- tam býti ani zmínky. Jako kdyz ve škole ství a církvi pod praporem svobody a strhuje se kríz se stény a vylucuje se osvęty bezolilednę kráceti ku predu. Lec, »pozdravení andęlské« z modliteb, aby jako jiiié rády po jeho smrti byly znova dvę nebo tri dęti protestantské nebo zrizovány, tak téz spolky literátské, zidovské nebyly prý pohoršovány a urá- ovšem ze jen jako pouhý stin bývalé zeny ve svých citecli nábozenskýcli, tak slávy. Pamatuji se, ze v mém rodišti, i zde vymýtęno bylo vše, co by nemohl v pi•íbytku mého otce jakozto predsedy zpívati kazdý: katolík, evangelík nebo konána bývala vzdy v úterý svatodušní zid. 11Iys1 se pri tęchto písních úpinę valná hromada literátű, pri níz konaly odcizovala posvátným úl:onűn; na oltári. se rolby casto dosti pohnuté. Byl bych hekl jsem, ze písnę chrámové pramení proto, aby se kde mozno zarizovaly opęt se cástecnę z chorálu gregorianského a tyto jednoty, ne-li pod jménem literát- cástecnę z ducha národního. Ale v dobę ského bratrstva, coz by snad nękoho této skládány byly písnę interkonfessio- zarázelo, tedy s názvem (kde je Cyrillská nelní a internacionální. Sladká melodie jednota):lidový odbor Cyrillsl:é Je- byla jediným pozadavkem, chorální pel duoty,,, aneb: »Jednota pro pęstování byl úpinę setren, a nękdy i melodie úpinę lidového zpęvu chrámového <. Jak na- svętská vloudila se v clirám. Staré dobré mnoze ozivilo by se hrobové ticho, jaké se vypuzovalo, nové povrcliní se zavá- vládne pri bohosluzbę naší a zpęv roz- dęlo. »Slavíci byli vyhánęni a vrabci do mazaný a odporný zabocil by v koleje lesa privádęni« zvolal bych s našim bá- dűstojnęjší. sníkem. Proto není divu, ze konecnę povstá- Dobou císare Josefa lI. pricházíme vají muzové nadšení, kterí na svűj štít k o b d o b í ú p a d k u zpęvu chrámového. si napsali lieslo : boj proti nábozenskému Jako všecka hudba chrámová od této šlendriánu, kterí vęnují tomuto úkolu doby jiným smęrem se nese, tak ani svűj cas a práci svou. Pocátek slibný píseń obecná nezűstala ušetrena vázných ucinęn u nás kanciouálem svatojanským zmęn. a menším Lehnerovým, a v dobę no- První chyba se stala, ze z rozkazu vęjší, najmę v naší diecési, spolecným císarova, bezpochyby k vűli utvrzení zpęvníkem »Oltárem«. Láska ku starému reci nęmecké, skládány byly tak zvané chorálu se opęt ozývá, co bylo staré, »S i u g m e s s e n<,, které pozdęji i do ce- stává se moderním, zejména pak má se štiny byly prekládány (na pr. »Zde takto celiti rűzným chybám, jez jevily v skroušenosti padáme«) a vnucovány se pri pęstování zpęvu obecného. První ku slavným bohosluzbám liturgickým, takovou chybou jest pr i l i š n é r o z r ű z- tedy i ku zpívané mši sv., címz se my- n ę n í na místę jednoty. Ládná jedno- steriésní ráz díla vykupitelského, ja]: ob- litost, zádná slioda. Bratrstva literátská, sazen v naší bohosluzbę, hledęl setríti, která by mohla být spolecným pojítkem, kdezto, jak známo, liturgické zákony uvadla a novę zrízených málo. | ||||
|