|
| ||||
| ||||
|
— 89 —
A pohledme, co vidíme místo zpęvű vznášeti nez k nęmu se sklánęti. Jako dűstojných! Poznáváme, ze vkus l i d u v otázce obrazű chrámových neműze jest hluboce kleslý. Lid náš, zvláštę nám býti męrítkem vkus kazdé babicky. venkovský, oblibuje si az na malé vý- To by ten kostel pęknę vypadal! minky porád ještę v písních, které svými Slýcháváme casto námitku, 2e se melodiemi a cástecnę i svým obsahem píseń má lidu líbiti. A zajisté ze docela dobre, jako jsou zpívány v ko- jest na tom nęco pravdy. Avšak ucińme stele, mohly by zaznívati téz v prosto- si otázku: Jakému lidu se má líbiti? rách sálű tanecnícli, stojíce v prímém Úredníku, męštanu, rolníku anebo dęl- odporu s diistojností sluzeb bozích: me- níku ? Zdá se mi, ze kdyby se ta zásada lodie to nejlehcí, ponejvíce sentimen- bezohlednę provádęla, ze bylo by brzy tální, casto úpinę svętské. V jednom »kolik dęr, tolik syslű, kolik hlav tolik zpęvnícku nalezl jsem píseń s melodií smyslű, a tolik také -- vkusű«. naší známé: »Kdyz jsem plela len« — A proto pryc se vším svętským jindy opęt: »Kde domov műj?« Slova z clirámű našich. Chorální Táti písní burlrs bývají naivní, rovnęz sentimentální, my- naším heslein. Staré stań se opęt moder- šlénky všední, nękdy i urázlivé, forma ním! Jako rozeznává se chrám, tento neladná, prízvuk falešný. A coz ta pro- príbytek bozí od ostatních lidských oby- cessí!Ldá se, jakoby se ten náš lid zá- dlí, a kalich od jiného poháru, tak i ta sadnę rídil heslem: »Chval Boha, jak zbozná píseń ceská zachovej si svoji moha«, spoléhaje se, ze shovívavý Bűh individualitu, která od prachu pozem- si pomyslí: U sancta simplicitas — a ze ského povznáší a lc Bohu privádí. i tak od nich rád prijme chválu svor. S úsmęškem ríkají mnozí, jak prý by Jest jiz treba, aby i v písních vymý- mohla hudba anebo zpęv vzbuditi ve tęno bylo vše triviální a obleceno clovęku myšlénky svętské nebo v roucho dűstojné. Jako smęšným byl docela hríšné? A prece pravím, ze by v nynęjší dobę kazatel, kdyby napo- veliký jest rozdíl mezi hymnami Ambro- dobiti chtęl známClio — jinak ducha- zovými, skladbami Yalestrinovými a Wit- pinélio Abrahama a s. Clara v jeho tovými a mezi písní, kterou pro jevištę trivialitę, jíz se treba vystí-íhati, tak spracoval Goldmark, Dvorák anebo Wag- i z našicli písní jako pára škodlivá necht ner. Ovšem ze hudba sama o sobę ne- vymizí test i melodie, 1: t e r á d o s t a c í műze být vęrící nebo nevęrecká, aske- snad nękolika starým babickám, tická nebo frivolní. Ale dobre relzl jistý ale nad kterou kazdý jen ponę- spisovatel, ze také vino samo o sobę kud vzdęlanęjší kí-estan útrpnę není frivolní a prece praví o nęm písmo, pokrcí rameny. ze műze i hnutí nepríslušná zpűsobiti. Ni-myslím, aby se zavádęl nęjaký sa- A téz hudba, která jest tím nebezpec- louni sloh, nebo aby vše staré se rázem nęjší, ze tony nejsou cistę smyslné, ný- odstranilo, dokucl není náhrady. Nikoli. brz dotýkají se té jemné cásti bytosti Zde právę treba se ríditi zásadou: fe- lidské, kde splývá jaksi smysl a duše stina lente -- pomalu ale jistę. Náš ce- jeho. Tolstého »Kreutzerova sonata« — skv spisovatel Rais ve svém »Západu« abstrahujeme-li ovšem od nękterých jeho vkládá do úst starickému farári slova, podivnýcli názorű — jest nám toho kterými napomíná liorlivého spolubratra prece jen výmluvným dokladem. svého, jenz by rád ihned odstranil nę- Jaltou cestou tedy treba kráceti? které, jak se mu zdá naivní zpęvy vá- Ve sbírce našich národních písní nocní, a praví mu : »Jsou to ideály, bra- svętských nalézám nękteré, jez celou trícku, ideály, ponechme je dobrému lidu svojí charakteristikou nás upomínají na našemu.« A zajisté chybil by, kdo by kostelní ráz. Pripomínám jen: »Uz mou rázem rval tomu lidu vše, co dosud pro- milou do kostela vedou« nebo »Kdyz tę bouzelo nejnęznęjší city jeho. Byl by to vidím má panenko v tom kostele kle- nerozumný purismus. Rozhodují zde kromę ceti« a j. — které jsou nám patrným otázky esthetické talcé jiné pomęly. dűkazem, ze lid brával si rád melodie Uznáváme zajisté s Raisem, ze není liu- svętské ze zpęvu kostelního — a chyba dba chrámová privilegiem hudebních la- jest, ze dęje se nyní naopak, ze totiz buzníkű, kterí mnohcíy za celý cas do kostely naše berou si své melodie z písní kostela nepáchnou — ale pres to všecko svętských. Proto bylo by snad nejlépe, nelze upríti, ze jest úkolem kazdého po- vyhnouti se Skylle i Charybdę : s u- volaného cinitele lid spíše k sobę po- c h o s t i, která se nelíbí lidu, i p r í 1 i š n | ||||
|