|
| ||||
| ||||
|
votu nábozenskému. I3y1 jsem mocnę vatisinus našeho lidu, který se nerad ucí
polinut, kdyz asi pred 12 roky uslyšel nęcemu novému, ceho neslýchal od mládí jsem doma svoji inalou sestrenku, sirotka, svého, s pomocí bozí podarí pi•emoci. zpívati píseń: »Chtíc, aby spal...« Po- Vzdyt zvláštę za nynęjší doby jest nęvadz jsem vędęl, ze jiz za útlélio dętství treba, abychom si i v tomto ohledu lidu jí matka zemrela, tázal jsem se jí, kdo všímali, a nenechali všecko bęzet: na ji naucil písni té? A co mi odpovędęla? zdar Bűh ! Dnes, kdy veškeré páky se »\loje maticka mi ji zpívala, kdyz mne napínají, aby kde jaká ta dušicka kolébala !« O jalo drahé dędictví po matce se víre a národnosti naši odlou- nese si takové dítę do svęta. d i 1 a, kdy demokratismus národních A jako provází píseii jednotlivce, tak i nábozenských našich odpűrcű smęlí: provázela vzdy osudy celého vypíná celo, musíme i my chopiti se národa. Byla zrcadlem jeho duchov- zbraní vliodných a to jest všímavost a ního zivota. Jaký národ, taková píseń. láska k lidu. C)ua sdílí signaturu doby. Kdyz kvetla Jako vázíme si a hledíme zachovati víra a umęiií velkolepę se povzneslo, velkolepé kostely, pravé to ozdoby naší jak obdivujeme na našich veleclirámech, ceské vlasti, mezi nimiz první místo za- také píseń církevní skvęla se krásou ujímá zdejší veleclirám sv. Panny Bar- stredovękého umí iií. Kdyz víra ustoupila bory, tak vazme si i té staré zbozné liché osvętę, hloubka męllcosti, krása písnę naší, kterou mozno lid k tęm pozlátku, sesvętacila i píseń kostelní. chráműm upoutati a vzpruziti zivot du- A proto pęstujme z dűvodu vycliova- chovní. telského i národnílio píseń obecnou! Protestantismus ve svýcli letácícli Pocítejme s duchem casu, abychom po- lákavými slovy hlásá do svęta, ze kato- znali, ze je to casto jediná páska, která licismus nalézá se v duševním úpadku. srdce lidské s Bohem spojuje. A dobre A snad je na tom cosi pravdy --- po męjme na pamęti my vychovatelé mlá- zorujeme-li ty tváre ospalé a hrdla líná deze: Nebudou-li v tom srdci a v tęch v kostele a je-li skutecnę píseii obecná lirdéllcách kvésti lilie písní slušných, obrazem duchovního zivota nábozen- cudných a zbozných, usadí se tam brzy ského. O, kéz by píseń lidová, zbozná rozpustilé bejlí zhoubných odrhovacek píseń ceská jakozto mladší sestra zpęvu rázu sprostého. liturgického stala se andęlem, který by Uznávám ovšem a znám veliké ty kouzelným proutkem probudil jiz ten náš obtíze, s jakými spojeno jest pęstováni lid z duševní ospalosti, lethargie a lho- lidového zpęvu, zvláštę ve męstech. Pri- stejnosti nábozenské. znávám se téz, ze na pr. u nás v Jicínę Koncím slovy slavného paedagoga lidový zpęv chrámový daleko ještę po- Jana Amosa Komenského, který kulhává za tuzbami mými. Asi pred v predmluvę ku svému amsterodamskému 4 roky pocal jsem v nedęli vzdy po zpęvníku praví o zpęvu lidu: »Vędęti pozehnání cviciti lid. Pak postaral jsem treba, ze Pánu Bohu na cest zpívati se o to, aby chlapci ze školy pravi- mají všichni lidé, starí i mladí, muli delnę do kostela chodili a sti•íbrnými i zeny, vrchnosti i poddaní, ponęvadz hlásky svými nękteré mezery ve zpęvu všichni duchem i tęlem Boha oslavovati vyphiovali. Avšak to vše se ukázalo povinni, protoze ty vęci Bozi jsou ještę nedostatecným. Útęchou jest mi (i Kor. G. 2o.). A, kazdý se Sirachem však, ze pddobné stíznosti nalezl jsem ríkát: Pán dal mi jazyk, kterýmz chvá- i u velikých reformatorű, na pr. u \Vitta, liti jej budu (51. 30.). I dítky krestanské kterí taktéz tvrdí, ze męsta v tomto dobre jest k tomu míti, aby se »hosanna« ohledu velice pokulhávají za venkovem zpívati ucily, ponęvadz »Pán z úst ne- a ze málo kde, snad v zádném vętším mluvńat dokonal chválu svou.« Zenám męstę nenalezli vzornélio zpęvu lidového. pak, ac se nedopouští ve sliromázdęní Zdá se, jakoby męsta naše v té národní mluviti (i. Kor. 13. 34 ), dopouští se »zpęvnosti cinila výminku. Namnoze však zpívati (zalm 148. 12.) a proto sobę zpęv docela onęmęl a varhany hrají ono mlceni tím vroucnęjším zpíváním svoji >,píseń beze slov«. Proto nazývá nahrazovati mohou a mají. A ponęvadz P. Zák v jednom casopise tuto vęc nej- David a Salamoun, nejprednęjší v lidu palcivęjší otázkou kostelních pomęrű bozím králové, nejvíce zalmű a písní na- męstských. Nehodlám však sloziti zbraii. skládali a horlivým jich zpíváním všecky a doufám, ze se mi ten neblahý konser- predcházeli, patrno jest, z e i v r c li n o | ||||
|