|
| ||||
| ||||
|
svoji impotenci skladatelskou. Necest- »Suum cuiquea platí zde daleko vice
ným ústupem tím byly by zasazeny i mo- nez v oborech jiných. Historíe nás po- derní varhany, chlouba to posleciních ucuje, ze Hándlova sláva datuje se teprv ctyr desítiletí, jimz v dobę naší pripa- od druhé periody mistra toho, kde stal dává úloha bývalého orchestru, kterýz se takrka nesmrtelným jako skladatel z dűvodű aesthetických a hlavnę prakti- oratorní. O cinnosti predchozí velikána ckých neosvędcil se býti vhodnou pod- toho, totiz na poli operním, svęt více porou církevního zpęvu. Kromę toho neví. Jediný príklad ten dostací k dű- byl by ústupem tím prevalné vętšinę kazu, ze i církevní skladatel műze jím chrámových sborű odńat jedinę j i m býti toliko z milosti Bo-rí, jehoz zádná vyhovující ntaterial, címz jest mo- škola, tím ménę osobní choutka cení derní vícehlasý zpęv s obligátním na- s to vypęstovati. Orlando Lasso a Pa- mnoze prűvodem varhan neb výjimecnę lestrina, tyto dvę »jasné hvęzdy«, oza- i s prűvodem orchestru, — následkem rují do dnes celý obzor tvorby hudby cehoz by konecnę došlo k oné stagnaci, církevní a vzdorují všem bourím smyslné na kterouz páni »antireformatorové« ne- hudby pseudocírkevni, jak ani jinak býti stací jiz ted, ac neprávem, zehrati — neműze. Vzdyt umęlec prvého rádu mozno-li vűbec o stagnaci v umęní mlu- oplývá takovou bohatostí originální in- viti, jez nedá se ani kommandovati, ani vence, ze nękdy i po staletí ještę pűsobí ze zemę vydupati. Nebot umęní jest na- jako stylista, jako vzor na talenty dru- prosto závislé od genialních talentű pr- hého a tretího rádu, jez pak z nęho zijí vého a druhého rádu — a veškerá, stu- a tyjí. diem a reflexí získaná routina u ovládání Církevní hudba doby popalestrinské komposicního materialu, byt by i nej- prijímala pod vlivem v tu dobu právę se modnęjšího »strihu«, není s to vykouz- vyvinující svętské hudby mnohých zivlű liti bez originality tviiréího ducha díla z této, následkem cehoz ztrácela pozvolna v pravdę umęlecká. Vzdyt umęní jest na pűvodní ryzosti a dűstojnosti své povahy tak výlucnę aristol;ratické, ze v témze asi pomęru, v jakém hudba nepatrnému toliko hloucku nękolika vy- svętská stoupala. Vrchol slávy hudby volených z neprehledné rady vyškolených svętské znamenal tudíz diametrální právę liudebníkűv jest popráno rozmnoziti retęz opak hudby církevní, totiz naprostý úpa- cenných skladeb o nęjaký ten clánek. dek této. Veškeré takmęr zivly a vy- A proto také rozený umęlec dokáze tím mozenosti, jimiz hudba svętská postupem nejprostším materialem stolcráte více nez doby se oboh covala, vedly hudbu cír- pouhý, fantasie prostý routinista celým kevní, pokud je tato bez rozvahy prijí- slozitým apparatem modního chromati- mala, k neodvratné záhubę. Yocí liledisko smu a rliythmicko-instrumentacním raffi- hudbę církevní naprosto odporujících nementem t. zv. novonęmecké školy. faktorű spadá: brillanttií a galantní sloh, Odvolávati se na modernost pouhého jevící se v ariositę melodie, ve virtuositę taterialu komposicního, po pi-ípadę na vokální a instrumentální, s jejími banál- manýru v upravování materialut toho dle ními a skotacivými figuracemi, ve fanfá- jisté skladatelské školy svętské hudby, rovitých a dudáckých útvarech, ve kterázto škola existuje vlastnę jen v mysli smyslné harmonice jak diatonické tak kopírist i — a chtíti (dle receptu našich i cltromatické, v príliš realistické chara- antagonistű), aby manýrou tou se rídili kteristice textu a tonomalbę a t. d., takze taktéz i skladatelové církevní hudby, konecnę degenerovaná církevní hudba není jiného, nez contradictio in adjecto nelišila se nicím více ocl liudby svętské, v pravém slova smyslu. Vebot vlastnosti skutecné tance jedinę vyjímaje — a církevní hudby neotácejí se snad jedinę i o tyto bylo tu a tam postaráno. jen kolem tvűrcí síly a teclinické vyspę- Hudba taková byla cirou karrikatu- losti skladatelovy, nýbrz také kolem ka- rou liturgického umęní a svrchovanou tegorického imperativu. liturgie a zbozuę- blasfemií na místę posvátném, -- a bujela majestátného výrazu na podkladu staleté by zajisté az po dnes v chrámech na- tradice klassické polyfonie a tisícileté tra- šich, kdyby se v pravý cas nebyli objevili dice chorálu. Církevní hudba nesmí býti muzové zelezné visle, muzové znameni- jiným, nez zpívanou modlitbou— a sklada- tého vzdęlání v liturgickém všeumęní, tel, byt by sebe genialnęjší, nemá potud kterí v spravedlivém hnęvu svém jali se nárokű na skladatele církevního, pokud vyklizovati z chrámű Pánę veškerou zde nevniknul cele v mysterie tolioto oboru. bující svętáckost naprosto jiz zvrlilé | ||||
|