|
| ||||
| ||||
|
bytého hudebního » Yompeji« a »Herkula- Bylo-li cfrl:vi v t6. vęku vystupovati
mum« z »lávy« svętáckého ducha, ne- proti kontrapunktickým umęlűstkám, po- dbalosti a šarlatánstvi. zdęji pak proti copovitým ariím a fiori- Reforma církevní liudby není dílem turám monodistű, proti zneuzívání sona- jednotlivce, jei naši odpűrcové ze zná- tového slohu, proti bombastickým fugám mýcli prícin hodlají pripisovati na konto a instrumentálním excessűm, proti slohu dra Frt. Witta, muze to o reformu jinak opernímu a operetnímu a t. d., coz vše velezaslouzilého, — nýbrz reforma ta bylo postupné zanešeno do chrámové jest probuzení z lethargického spánku hudby, bude jí opęt, a to v dozírné ještę celého katolického svęta, ona jest zcela dobę, vystupovati proti nyní jiz do chrá- prirozená reakce proti staletému proudu mové hudby se vtírajícímu chromatismu svętáckého ducha v hudbę chrámové, opery naši doby, jakoz i proti zneuzí- kterýz konecnę sám se uvedl ad absur- vání vymozeností moderních varhan; dum. Lépe iádná, nez svętácká hudba jinak by nastala opętná krise v církevní v chrámu Pánę! Ceho poznávali dríve hudbę, opętný úpadek v novém toliko toliko obzvláštnę vzdęlaní odborníci, jest rouchu. (Více o tom dále.) nyní všeobecným jiz poznatkem; nebot Na dűkaz toho, ze officielní reforma pravda konecnę prece jen zvítęziti musí. chrámové hudby není jiným, nez vyni- Reforma není ostatnę naprosto zád- kajícím mezníkem na dráze staletého jiz nou novotou, zádný patentovaný vynález reformacního hnutí, podáváme na místę Wittűv, nýbrz nęco prastarélio, na které tom malé historické a biografické skizzy klade doba naše toliko tęzký prízvuk. ruchu toho, poukazujíce zároveń k sy- V kazdém století, pocínaje od šestná- stematickému ignorantství odpűrcű našich, ctého, bylo nejen rigoristűm, nýbrz i cír- kteríz vidí v reformę toliko Witta, a kevní autority vystupovati proti vtírají- zase jen Witta. címu se do chrámové hudby svętáctví Opomíjejíce Tridentský koncil a jiná a znešvarování liturgie; a to obzvláštę drívęjší rozhodnutí sv. Stolice v ohledu v 18. a v první polovici ig. vęku, v kte- církevní hudby, spatrujeme v 18. a na rémzto období i sami akatolíci svrcho- pocátku ig, vęku dosti silnou jiz reakci vanę svętácký abusus v katolické cír- proti svętáctví v církevní hu(:Ibę, vychá- kevní hudbę co nejrozhodnęji príkrými, zející od jednotlivých klášterníkű, od nękdy az sarkastickými slovy odsuzo- samé církevní autority a i od laikű. vali. Dűkaz toho, ze ani za doby nej- První, kdoz pozdvihl svého hlasu proti hlubšího úpadku církevní liudby neztrá- nešvaru tomu byl P. aI. Spiess. *) Týz cela se mysl pro dűstojnou clirámovou narodil se r. 1683 v Bavorsku. R. 1702 hudbu zúpina, ana tradice její táhla se byl prijat do rádu sv. Benedilcta v klá- v ojedinęlých prípadech jako cervená štere Irsee, kde byl r. 108 vysvęcen nit az po officielní zahájení reformy. na knęze. Pro svűj pozoruhodný talent Tradici onu udrzovala nepretrzitę hudební povolil mu opat receného klá- papezská kapela, tu a tam nękterý klá- štera delšího pobytu v Mnichovę za šter — a z jednotlivcű ten který, výji- úcelem dokonalého se vzdęlání v hudbę. mecnę nad úroveń starých, treba-li, i na- Zde konal pilná studia u kurfirtskélio šich »generalbassistű= vysoko vynikající kapelníka J. A. Bernabeie, syna to slav- badatel, historiograf, theoretik a kom- ného církevního skladatele, J. H. Berna- ponista, byt by v praxi se ani nezanášel beie. Po ukoncení svých studií hudby s hudbou církevní. vrátil se zase do svého kláštera, kde Tradice, kategorický imperativ litur- zastával po 25 rokű místo reditele kűru, gie, jakoz i dűstojný a cudný výraz vedle cehoz se pilnę zamęstnával kom- klassických oratorií zűstanou i v bu- ponováním, jsa zasvęcen do všech po- doucnosti jediným kriteriem pro ryzost drobností církevní i svętské skladby. církevní hudby, byt by i tato prűbęliem doby prijímala úpinę nových zivlű, jimiz (Pokracování.) by se po prfpadę opęt porušovala. *j Kirchenmusikalisches Jahrbuch, anno 1883 1" | ||||
|