|
| ||||
| ||||
|
-70
zít také po tretím príchodu, lzterý bude ventę zachovaly, ustanovivše si místo napinęním všech pozemských vęcí a po- ctyriceti dní ctyri týdny. Po ctyrech cátkem zivota vęcného. Církev zachovala týdnech ocelzáváuí obnovuje se narození ve svém srdci poslední slova svého ne- Vykupitelovo jako podle zidovského a beského zenicha: »Jistęt, prijdu brzo,«') cirkevního poctu první narození se událo a odpovídá mu s plamennou touliou : cty~i tisíce let po prvním pádu clovęka. %>Prijd, Pane Jezíši!« Ouat si zádá býti V adventé zapovídá se svatební ve- osvobozena od pozemského putování, selí, stejnę jako v postę, aby se mysl vzdychá po chvíli, kdy bude napinęn vęrícícli neodvracela od váznýclr myšlé- pocet vyvolených a ona bude moci vi- nek, které v nich má buditi ocekáváuí dęti v oblacích nebeských znamení svého svrchovaného soudce; také proto, aby osvoboditele a zenicha. Az do oné ne- prátelé zenichovi neochabovali v nadęji, známé budoucnosti vztahují se modlitby ze brzo budou pozváni za hosty na sva- adventní liturgie a to jest vysvętlení teb!ií hostinu vécnosti. slov, která ucenuílz, spocinuvši kdysi na Truchlivost, která napliiuje srdce Cír- prsou Pánę, ulozil ve svém proroctví: kve, jeví se toho casu vęrícím barvou »Prišla svatba Beránlzova a chot jelio kajicnosti a smutku, jíz se odívá. Vyjí- pripravila se.,,2) maje svátky svatých, jest barva posvát- Ale den príchodu zenichova bude zá- ných rouch fialová. Jáhen svléká se sebe roveń duem hrűzy. Církev Kristova casto dalmatiku, podjáhen tunicellu. V nęlzte- se trese, myslíc na onen strašlivý soud, rých diecésícll, jaizo v tourslzé, manské na kterém bude se všem lidem ukázati. a jiných, ulívalo se druhdy barvy cerné. Deu ten nazývá duem hnęvu, o kterém Tento smutek Církve ukazuje, ze se predpovędęli David a Sibylla, ze promęní uprímnę spojuje v duchu s onęmi pra- svęt v popel, a nazývá jej duem slz a vými Israelity, kterí v zíni a popelu dęsu; ne jakoby se bála o sebe, ncbot ocekávali Spasitele a oplakávali nádhery ví, ze tolio dne její skránę budou ovi- povaleného Sionu a vytrzeného zezla Ju- nuty vęncem svatebním na vęky. Ale clova, az by prišel, jenz má býti poslán, ta myšlénka naplńuje bolestí její mater- na nęjz národové cekají.') Tím také na- slzé srdce, ze snad mnohé z jejich dętí pomíná vęrící, aby se kajícími skutky budou státi po levicí soudcovę, ze budou pripravovali na druhý príchod Pánę, ta- na vęky zbaveny radostí vyvoleucír a jemný a piný lásky, jenz bude do tęch zavrzeny na místo, kde jest plác a skrí- srdcí, která budou proniknuta vdęcností pęní zubű. Proto prodlévá Církev v ad- a láskou k milostnému a obętovnému ventę tak casto pri myšlénce, ze príchod hosti, jenz mluví: »Radost má jest býti Kristűv bude hrozný a vybírá z Písma se syny lidslzými.« Posléze projevuje tím sv. místa, která se nejlépe hodí, aby bu- zármuteiz osamęlé nevęsty, kdyz ocekává dila v duši jejich dęti spasitelLiý strach zenicha, jenz prodlévá. Církev vzdychá a kdyby spaly spánkem lirícliu, aby je na hore jako hrdlicka, az uslyší lilas z nęlio vyburcovala. i•koucí: )Pojd s Libaau, choti má, pojcí'; Takové jest tedy trojí tajemství doby budeš lzorunována; ranila jsi srdce u1é!«2) adventní. Liturgické tvary, kterými se Zvláštním rysem adventu jest také toto tajemství odívá, jsou dvojí: jedny to, ze Církev, vyjímajíc svátky svatých zálezí v modlitbách, cteních a jiných nepęje andęlského zpęvu Sláva na vý- slovesných vyjádreních tęch citű, o nichz sostecli Boliu a na zemi pokoj lidem právę jsme mluvili, druhé pak jsou ze- dobré vine(,, nebot podivuhodný ten zpęv vnęjší zvyky a narízeni vlastni této doby zaznęl v Betlémę nad jeslemi bozského a ustanovené, aby doplńovaly to, co clítęte. Jazyk tedy andéls. ý není v ad- zpęvy a slova praví. ventę ještę rozvázán, Panna ještę nepo- Všimnęme si nejprve, jali dlouho ad- rodila Syna bozího a proto není ještę vent trvá. Od pocátku urcila si Církev cas ríkati: » Gloria in excelsis Deo, et ctyricet dní, pri cemz ritus ambrosiánský in terra pax hominibus bouae voluntatis.« a vóchoclní Církev vytrvaly az podnes. Také na konec svaté obęti nemluví Ackoliv pak rímská Církev a Církev je- jáhen slavnostních slov, jimiz jindy pro- jího ritu následující upustily od poctu pouští lid: »Ite, missa est ! (, INlísto nich ctyriceti dni, nicménę cislo ctyr v ad- praví: »Benedicamus Domino!«, jakoby ') Zjev. 22., 20. Genes. 49., 10. z) Zjev. 19., 7. ~) Píseń Šal. 4., 8., 9. | ||||
|