|
| ||||
| ||||
|
b —
mocném proudu ničím více zadržeti, k čemu hlavně přispěla sankce z Ríma. Teprv zde počíná reformatorská činnost Wittova; přišel v pravý čas, aby kul železo, dokud žhavým jest. Nebýti však těcli předchůdců jeho, jak v úvaze té posloupně jsme znamenali, kteříž cestu k reformě z devíti desetin byli jemu upravili, neměli bychom přese veškerou železnou vůli Wittovu žádné officielní re-formy po celém katolickém světě, nýbrž toliko reformy jistých diecésí, ostatně ale pouze reformy několika aestlietikůrigoristů, kteříž by sotva pak čeliti molili útokům reakcionářské kliky, této: »lucus a non lucendo«. O slavném předchůdci Witta, pravém to pionéru reformy, jímž jest dr. Karel Proske, v příštím čísle. (Pokračování.) Reforma chorálu v XVI. a XVII. století. Na základě nových spisů podává P. Bernard Velíšek, O. S. B. (Pokračování.) Zastánci medicejslcéllo vydání mluvíce o reformě chorálu podniknuté v 16. a 17. století, snaží se různým způsobem odůvodniti radikálné zkráceni chorálních melodií. Mimo jiné uvádějí všeobecnou touhu oné doby po zkrácení církevních zpěvů. Tak napsal kdosi: »Oprava všech chorálnícli knih záležela hlavně ve zkrácení dlouhých jubilac a byla v tom smyslu provedena ku všeobecnému přání a za souhlasu tehdejšího hudebního světa.« Z našich posavadních rozprav jde spíše na jevo, že oprava chorálních knih nezáležela ve zkrácení tradicionelních melodií, nýbrž hlavně v p ř i z p ů s o b e n í starých melodií k novému textu liturgických knih, a v odstranění neryzích a nejapných přívěsků. Ukázali jsme, že papežové, pracujíce o reformě liturgie, jednali ve smyslu co možná konservativním, a těmitéž zásadami že řídily se také diecésní a provinciální sněmy. Nebude od místa, zmíniti se zvlášt o reformě liturgie v arcidiecési milánské; tvořit zajímavou episodu v dějinách po-tridentské reformy liturgie. Zároveň bude krátké o tom pojednání dalším dokladem pro naše vývody. Velikých, ba nesmrtelných zásluh o liturgii ambrosiánskou získal si sv. Karel Boromejský, arcibiskup milánský. O něm právem píše Sylvain: »Jestliže tato ctihodná církev (milánská) až po dnes — a sice právem — hrda jest na svou velebnou a imposantní liturgii, dě- kuje to svému velikému kardinálovi.«') Chtěje vykonati žádoucí opravu litur- ') Cfr. Stiminen aus Maria Laach, 1884, II. (svazek 27.) str. 459. n.gie řídil se Karel Boromejský těmitéž zásadami, jako druhdy papež Pius V.; hle-děl totiž zachovati, co podáním zděděno bylo, anebo, kde potřeba, obnoviti. Proto také dal tuto obnovu a opravu provésti týmž způsobem, jakým provedena byla reforma za Pia V. v Římě. Opatřil si nejstarší památky ambrosiánské liturgie a použil jich ]cu zdárnému výsledku re-formy. Tak poptával se např. po starých exemplářích ambrosiánslcého Breviáře, Missálu, a Ceremonialu u kardinála Sermonety. — Při své návštěvě v Rímě o Tnilostivém létě 1575 domáhal se sv. Karel Boromejský u papeže spinomocnění, aby směl zavésti ritus ambrožský v celé své arcidiecési, i tam, kde posud byla liturgie římská. Takový požadavek nemohl se zajisté zdáti nepatrným. A přece obdržel arcibiskup milánský Breve ze dne 25. ledna 1575, v němž chválí papež jeho horlivost, vyslovuje se, že slušno, aby ostatní kostely arcidiecése shodovaly se v liturgii s kostelem katedrálním, a dovoluje, aby arcibiskup dle svého dobrozdání zavedl liturgii ambrosiánskou ve všecli koste-lích a klášteřícll, kteréž jeho jurisdikci podřízeny jsou. Jenom řády z právomoci jeho vyjmuté (ordines exempti) měly po-držeti svou liturgii. Nělcolika takovým řádům bylo toto právo ještě zvlášt po-tvrzeno. Některé nevyjmuté kláštery vy-prosily si dílem již dříve ritus ambrosiánský, dílem znenáhla přidaly sek němu po vydaném za tím účelem papežském listě. Ne tak ochotně měla se k arnbrožskému ritu města Monza a Trevi. Zde setkal se Karel Boromejský s velkými překážkami. Obě města chtěla naprosto zůstati při římské liturgii. Zvláště v Monze | ||||
|