|
| ||||
| ||||
|
— I2 —
anaž krátká doba oproti dlouhé působí zde jako znovu oživující faktor, jako nový začátek. ',c nedostatečně vyškolenému, anebo v rhytllmickém cítění pobloudilému hudebníku zůstává podobný zjev tajným, není se co diviti; chyba taková je sice politování hodna, — ale prostřeclků k odstranění této se již našlo. Posléze dotčené dvě formy náležejí bez odporu k nejsložitějším útvariim, jichž správný přednes podminuje: předjímati, pronésti sílu dynamicky vrcholícího tonu na předchozí časoměrnou jednotku, na kteroužto pak předjímku připadává obyčejně sforzato. Opakou stažených na delší Globu časoměrných jednotek jest rozčlánkováni těchto na menši, podřadné nebo podružné hodnoty. Kdežto v staženinách sluší především hledati ukončení motivů, bude nám zase tyto podřadné doby pokládati za stupňování živosti, za nový začátek motivový. Výsledek obou těchto zjevů možno pak shrnouti pod hlediskem rllythmickéllo cítění v přechodní formě před-stavy od isolovaných taktů (u čtení od taktové čáry ke druhé) až k jasnému pojmu taktových rhythmů podstaty zdvihové. Dvojdílný takt připouští tyto rhytlimy podřadných hodnot: U I+ uR I UR I IR u (odstředivé) _ R•I sM~ RI+' i 'U U U Ui l J U II~ Io řlJ řl (soustředivé) !~ ~ .II Urlí uRll U' První útvar dlužno z pravidla pře-tvořiti (umdeuten) ve sm5 slu útvaru třetího. V trojdílném taktě bude rovněž celou řadu podřadných rhythmů přetvořiti takto : řrR+ řrR• PR ++ ••1•• +R! +Rr lr o, Op rl 3 ! U I U na: U U atd. nebo: U I! atd. • RR R + r • + • ++ + R C' I +R + + CI o, oIR ~ ! P I sUI na: I I I U`UI ~ I atd. nebo: I "U I I atd. <' I ', ~ i ~ I 'U UMU ~ 3 !IRU +IIU Ina Jo P `IR r !+ Iatd. latd. IR nebo : !+ V 3 rr p RRIRr 'RDI +P+Rř+ RI Rr RRI~r RRI U ! U U U na : U I UUU I atd. nebo: U !! I I atd. Tímto způsobem možno přetvořiti taktové motivy v taktech o čtyřech, šesti i více ještě dílech. Skladateli jest sice možno, obzvláštními melodickými a harmonickými prostředky reagovati k protichůdnému porozumění s naším porozuměním rhythmů, končících po časoměrné jednotce dobou krátkou; avšak oprávněnost fakta, v ohledu pravidelného přetvořováni daných poměrů v jiný rhythmický smysl, nelze nikterak popříti.« P o z n á m k a. Riemann totiž zastává skorem výlučně zdvihový charakter všech rhythmických útvarů. "Tomu lze celkem přisvědčovati, ano i tenkráte, kde skladba započíná jaksi in medias res, totiž klesem, vrcholem. Vývody své opírá většinou o skladby Beethovenovy, vůbec o literaturu starší, najmě autorů německých. Má se uám však, že bylo by jemu theoremy své poněkud modifikovati, při-hlížel-li by současně také Ic naším českýmautorům. Ovšem v době, kde Riemann spracoval svá díla (1882—1884), neměla česká umělá hudba světového jména doby přítomné — a s národní písní Riemann et cons. vůbec nepočítají. Jisto jest, že motivy a fráse o piných taktech (u pojímání těchto způsobem čiře grafickým) v české národní písní a taktéž v hudbě umělé nejsou nikterak zjevem ojedinělým, nýbrž dosti častým a jinak také oprávněným, jelikož přirozeným. Inklinuje-li český duch k podobným útvarům sám sebou aneb přirozenou rhythmikou našeho jazyka, — a byla-li. tato rhythmická zvláštnost mluvy přenešena zprvu na hudbu vokální toliko instinktivně a později teprv reflektoricky na hudbu instrumentální, o tom necht rozhodují osoby povolanější. V příčiné té dovolujeme si jedině poznamenati, že jakási typicicá rhythmika a jisté oblíbené kroky melodické zdají se býti je- | ||||
|