|
| ||||
| ||||
|
— 18
kevni hudby a zároveň dával praktické pokyny k reformě této. Roku 183o by1 jmenován kanovníkem a spolu kapelníkem při dómu v Řezně. Již tehdáž vykazoval archiv jeho asi 37o nejznamenitějších spisů theoreticicých, celou řadu pergaménových kodices gregoriánského chorálu, kromě toho nejlepší starší vydání graduálů, antifonářů, rituálů a více než l000 vokálních skladeb starých i novějších mistrů, jakož i kolem 300 instrumentovaných skladeb. Ale to vše bylo jemu málo. Věda, že nalezne v italslých archivech hluboko zakopané hudební poklady, vydal se po krátkých mezerách třilcráte do Italie na cesty výzkumné. Prvou svoji cestu nastoupil dne 9. srpna 1834, z kteréž se pak navrátil v říjnu 1835. Zastavil se při této výpravě nejdříve v klášteře u sv. Havla ve Svýcařsku, kde kopíroval s náležitou přesností antifonář sv. Rehoře. Odtud odebral se přes Milán, Bergamo a Florencii do Ríma. Tu seznámil se ihned s papežským kapelníkem Giuseppe Bainim, proslulým to znatelem a ctitelem Palestrinovy musy, o němž jsme se v chronologickém pořadí biografických nástinů již zmiňovali. Že se tu Proske s dobrou potázal, vida v Bainim dobrou akvisaci, jest samozřejmé. Svůj pobyt v Římě hleděl pak co nejinožněji využit-kovati ve prospěch svých archaeologických studií: opisoval s podivuhodnou vytrvalostí staré partitury bibliothéky Vatikánské a kathedrály sv. Petra, archivů Lateránské protobasiliky a četných chrámů jiných. Pravých skvostů poskytovalo n1u zde hudební oddělení Collegia Romauum. Za pozdějšího svého pobytu v Neapoli získal opět mnohých vzácných pokladů hudebních. Na sklonku jeho pobytu v Římě dostalo se mu i pomocníka v osobě josefa Hanische, proslulého později varhaníka při dómě v Řezně. Při druhé a třetí výpravě své dlel Proske v Bologně, na Florencii, v Pistoja, v Benátkách a v mnohých jiných mě-stech italských. Zde získal znamenitá díla theoreticicá i praktická. Tímto převzácným materiálem vy-zbrojen, jal se regenerovati posvátnou hudbu, především založením pěveckého kroužku v Řezně. Za nedlouho získal pro reformační své snahy ~editele kůru J. Mettenleitra a i pozdějšího kapelníka při dómu v Rezně, kněze josefa Schremse. Proske byl pak duši zahájené jím reformy. Jeho úsudky a rady byly směrodatnými každému interessentu posvátné hudby; nebot nejen jednotlivci, nýbrž i ordinanariáty a jiné úřady dožadovaly jej o dobrozdání u věcech církevní hudby — ano pokládali si za čest, přijíti s Proskem do styku. Ku konci životopisného nástinu tohoto neúnavného průkopnilca regenerované církevní hudby sluší se zmíniti o jeho činnosti vydavatelské. Roku 185o vydal tiskem Palestrinovu »Missa Papae Marcelli«. Roku 1853 následovala již celá sbírka klassické polyfonie pod titulem: Musica Divina, opati•ená prospektem, předmluvou a biografickými poznámkami z péra Yroskeova, o kteréžto edici, zvláště pak o úvodu k této praví náš věhlasný historik Ambros: »Zde jest vtěsnáno tisíckráte více a cennějšího, než podávají nám do světa vytrubované historie hudby, jež vydávají družstva přátel hudby.« Tímto způsobem pracoval Proske ne-únavně až do své smrti, jsa pro zásluhy své odměňován a vyznamenán různými řády a tituly. Zemřel roku 1861. Náhrobek jeho chová tato pozoruhodná slova: »Musicae divinae restaurator ingeniosissimus«. Ve šlépějích tohoto vzácného muže kráčeli pak dr. Fr. Witt, později také dr. Xaver Haberl a specielně v zemích Ceské koruny Msgr. Ferdinand Lehuer. K statečným vůdcům těm přidružoval se od roku k roku stále rostoucí počet intelligentních hudebníkův, mezi nimi stkví se i věhlasný František Liszt a jiní slavní umělci a učenci, jak jsme již na jiném místě poznamenali. "foto hnutí by zajisté neuchvacovalo veškerou hudební iutelligenci v jeden bojovný šik proti pseudocírlcevní hudbě, byt byla by tato sebe pokrokovější, kdyby jádro boje toho otáčelo se pouze kolem několika ztrnulých diatonickýcli obratů, podle rčení a tvrzení našich odpůrců. Budto se klame a klamala hudební elita celého vzdělaného světa, -- aneb naši páni antagonisté se klamou, po pi•ípadě hledí svým válečným pokřikem klamati hudebníky minorum gentium a je takto nakloniti ku své straně podle osvědčené methody všech politiků i politikastrí'i. Teprve na místě tom došli jsme k bodu, kde, k útěše našich odpůrců, bude nám podati několik dat o působení a významu Frant. Witta, jejž pokládají ze známých příčin za »vy-nálezce« reformy. | ||||
|