|
| ||||
| ||||
|
— 1g —
Dr. František Witt, jeden z nejproslulejších církevních húdebníků, zároveň největší skladatel církevní hudby v 19. sto-letí, znamenitý odborný spisovatel a energický obhájce ryze církevní hudby na-rodil se roku 1834 jako syn učitelův ve Walderbachu v Bavorsku, Byl tak jemným sluchem obdařen, že již jako sedmi-letý hoch každý na houslích udaný mu tón dovedl zcela správně i dle intervalů rozpoznati. U věku osmi let působil jako sopranista na kůru cisterciacicého opatství ve svém rodišti. Za svého gymnasijního studia byl zaměstnán jako vokalista a instrumentalista při dómu v Řezně, kterémuž zaměstnání věnoval přemnohou hodinu své povinné školní návštěvy, aniž by mu tyto absencie byly vadily u pokrolcu jelio školního vzdělání, naopak, studoval vždy s vyznamenáním. V Rezně absolvoval také svá theologická studia. Prvním jeho polcusem ve skladbě bylo requiem pro 4hlasý mužský sbor ve slohu tehdáž obvyklém. Pod vedelaím tamního kapelníka dómu, J. Scliremse, měl Witt tolik příležitosti, seznámiti se s církevními skladbami různých dob a stylů, které z valné části dovedl i z paměti zpívati a hráti, ba i v partituru srov-nati. Roku 1851 stala se přičiněním řezenského biskupa, hlavně pak velezáslužuou činností připomenutého již dra Proskea radikální změna v pěstování církevní hudby, definitivním rozhodnutím se pro klassickou polyfonii a gregoriánský chorál. Událost ta působila na Witta mocným dojmem, kterýž jal se pilně opisovati staré partitury a konal mimo to i lcontrapunlzticicá studia. Zbývající prázdný čas věnoval pak pěstování komorní hudby. Již tehdáž vyslovil se Witt, že toliko stai-í komponisté moliou míti nárok, slouti skladateli církevními a že každý současný skladatel musí v duchu jejich komponovati, má-li býti v pravdě církevním. Rolcu 1856 byl Witt ordinován za kooperatora v jedné venkovské obci blíže Rezna. S praktickou reformou církevní hudby, jak sám pravil, v oné době se vůbec ještě nezanášel. Téhož roku složil své opus I. »Missa septimi toni«(t. j. ono, našimi antagonisty kaceřované dílo, jelikož zdá se jim býti nejpolTodlnějším argumentem, umlčovati pozdější vysoce cenná díla Wittova). Skladbu onu provedl \Vitt s desíti zpěváky u příležitosti kolTsekrace blízkého působiště svého kostela, kde byl i řezenský biskup, nadšený to stoupenec stylu Palestrinova, přítomen, což mělo za následek, že Witt povolán byl za kooperatora, učitele chorálu, homiletiky a katechetiky při bislcupskénl semináři v Řezně. Jako odbornélio spisovatele vidíme \Vitta prvně vystupovati r. 1859 v »Augsburger Postzeitung«, kde praví mezi jiným: »Novější cloba snaží se reformovati stávající, před sto lety asi v modu zavedenou církevní liudbu. Největší liu-(-lební učenci jsou si v tom svorni, že církevní hudbu nutno reformovati. I většina kněží, ano i věřících a uvědomělých laiků pocituje a uznává již nutnost takovéto reformy.« (N. B. Z toho jde na jevo, že hudební ovzduší bylo v oné době značně již prosyceno ideou reformační a že Witt za jakéhosi reformatora ex abrupto se ani pokládati nemohl. Patrně znají naši antagonisté Witta lépe, než on sám sebe znal.) »Každý intelligentnf katolík rnusí se studem zardíti, když nám, a to piných ještě právem, smí říci dokonce i David Strauss (nevěrecký filosof): »Církevní hudba přestala již býti produktivnou ... Kde lze u Mozarta spatřiti jedinou stopu církevnosti ? Je-li Mozart rozeným již pohanem, pak jest Beethoven titanem, kterýž svým prometheicicým vědomím vzdaluje se od všeho křestauského mnohem více, než pouhý pohan.« Kterého katolíka by co nejvíce nezarmucovalo, když nám Gustav Heuser, aniž bylo by možno rčení jeho vyvraceti, vmetá v tvář: »Jsme sice zdánlivě na půdě náboženské, avšak bedlivějšímu pozorovateli neujde, že tuto půdu jsme již opustili ... Církevní hudba jest se svojí Inissií již u ]conce.« P o zná m k a. Stručnost biografických nástinů nedovoluje nám citovati podobné výroky a argumentace pro et contra, kteréžto nejvhodněji uvedeme v kriticko-polemické části této úvahy. (Pokračování.) 1* | ||||
|