|
| ||||
| ||||
|
22 ---
Jak se modlíme, tak zpíváme. Přednáška, jíž proslovil o Cyrillských exerciciích v Něm. Brodě novosvěcenec Fr. Eisler z Krásné Horv. Jsme dávno již svědky zápasu, kterým lidstvo tou,í se emancipovat i od modlitby. Pronikavé nahlédnutí do lidských srdcí nás zarmoutí pravdou, že nesmírně efemérnč prožívá se život, že žije se dnes v čase ne pro věčnost, jak naším učením jest, nýbrž pro čas a prchavou jeho přítomnost. Duch ustupuje hmotě a člověk zotročený hmotou s Bohem nehovoří, aby míru dnů svých vy-plýtvat mohl bídně a pohodlně v ne-smyslných hovorech s nejhanebnějšími svých vášní hanebných! A modlitba přece, jako otevřeni sebe, pohrdnutí sebou a zahoření v Boha, tak starou je jak starou lidská duše. Pro Sebe stvořil duši Bůh, a duše, která se nemodlí, se narodila slepá, aby postupem doby se stala hluchoněmou. Die Pascala dva jsou druhy lidí, jež možno nazvat rozumnými: Ti, kdo Boha našli a s celým srdcem slouží jemu — a ti, kdo Boha dosud nenašli, však s celým srdcem liledat Ho jsou odhodláni. Ze existují individua, která živí se jen přemýšlením o tom, čím vycpáno je sedadlo, na kterém se-dávají, nikdo nepopírá. Ale možno-li i je nazvati bytostmi rozumnými, račte rozhodnouti, velectění, sami! Pátrejme tedy, jak jsme si uložili, po zákonu, dle jakého modlitba podává a tiskne ruku hudbě chrámové. Abychom poznali, že děje se tak právem přirozeným, Vás prosím o vteřinu pozornosti a sebe o srozumitelnost. Sotva pohasla sláva Pantheonu, na troskách kultur hebrejslcé ařecko-římské, církev mladá a svěží, posvěcená neoschlou ještě krví mučenníků, portály svých chrámů umění otevřela dokořán. U kolik idea křestanství, s novými, Kristem vymezenými výhledy na duši lidskou a na věčnost, překonávala ideu polianstva krátkozrakého, — o kolik názor světový, hlásaný Kristem, jenž jako člověk v pi-ímém stál spojení s pravdou a jako Bůh byl pravda sama, vynikal nad metafysiku filosofů starých, — o tolik i umění získalo na šíři a hlubokosti. Nebylo možno, aby nekonečná láska, s jakou za člověka se obětoval Kristus, nevyvolala proti-lásku, s jakou vykoupený člověk Bohu svému v obět přináší své touhy a duclia plody nejnádhernější. Na dlažbu svatyň umění pokleklo v úžasu a zaníceni. Dům modlitby stal se domem umění. Sta rukou se zdvihlo, sta mozků zapátralo v temnotách, sta srdcí liorce zabouřilo, sta duší se panensky rozvroucnilo, aby prostory chrámové učinily prostorami Boha důstojnými. Ze zrní rozhozeného Rozsévačem Věčným do lidu srdcí uměleckýcli vypučelo na půdě náboženství z umění to nejvznešenější! A zcela při-rozeně idea křestanské askéze se vtělila v uměleckou formu té askési nejpřilehavější. Katolictví, jehož principem je hmoty překonáni duchem, se v estetice projevilo tvary principem tím přímo vy-nucenými. Nás hmota činí roztržitými. A poněvadž důni modlitby musí pi-ikázat nám zapomenouti sebe a v napomenutí tom se ponořiti do Boha, ustrojení jeho musí srozumitelně k nám mluviti, že Bůh je duch a duchu že tvor v duchu klaněti se má. Proto každé dílo katolicky umělecké musí vyrytu mít pečeti duchovosti, být musí posvěceno mocllitbou, která je subtilní a étherickou snahou do věčnosti. Kdo, ptám se, kladl základy a k nebesům hnal grandiósní clómy gothické, jež jsou jakoby prudkým zkamenělým gestem apoštola vášnivě hlásajícího království Boží na zemí? Kdo maloval ta nepozemská vidění na katolických oltářích, kde diskrétní hlas vzdušných, harmonických linií nám vypravuje s pietou o ideální říši svatosti? Kdo psal do dřeva a mramoru ta nad vřavu a nad pouště všednícli banalit vypjatá vy-tržení světců opojených věčností, jež hlubší jest nad každý oceán? Snad umělecké duše bezvodé a mravně zpustošené! Ne, velectění, stokrát ne! To víra ruku v ruce s láskou stavěly kathedrály, to víra ruku v ruce s láskou Madonny malovala, to víra s láskou sochy vytvářela. Jak modlili se, tak stavitelé budovali, jak se modlili, tak malovali malíři, jak modlili se, tak sny své formovali sochaři! Jen v okamžicícli žhavé inspirace tvoříce v závratně smělé pilíře a klenby nad-oblačné vyhnali, na plátna vyzpívali, do balvanů otislai svých životů modlitby nejhoroucnější. Pozorujte, velectění, že věcí dotýkám se pouze. Sířiti se nemohu. Doufám však, že cítíte, jak církev pochopila a rozsáhle užila mravně yýchovného vlivu vysokého, jasného umění na vzděláni a na | ||||
|