|
| ||||
| ||||
|
-23
podporu duší sobě svěřených. Je pravda sice důležitější, ale je- nesnadno jí cele se zmocniti; je most sice úctyhodnější, ale zaráží svou přísností a těžkou námahou; — a to právě je předností jedinéiio umění, že strhne pohled náš, nás okouzlí a povznese a učiní pokorně od-danými, svobodnými vasaly své slavné nesmrtelnosti. A kážou mravnost díla nábožensky umělecká ne slovy drsnými a přímo vrhanými, nýbrž pouliou velkolepou a svítící svou vroucností, která je jakoby jedinou modlitbou vyvřelou z tajemných dílen uměleckého vnitra, na vzduchu utuhlou a k Bohu ukazující! 1 na poli hudby stvořila církev hudbu jen Sobě vlastní a pro Sebe charalcteristickou. )e nepřekonatelným vliv liudby na srdce lidská. Vzpomínám. Byl jsem při jisté produkci opery pražské celý pouhým, k jevišti obráceným a horečně napjatým uchem. Vychovává-li umění vůbec, pal: hudba je vychovatelkou nejmohutnější. Je uměním nejlyričtějšim, a je nemožno, aby pod duchovými a dlouhými prsty hudby krásné a jímavé ne-dalo sebou vláclnouti a hnísti srdce sebe nejnepřístupnější ! A tahle podstatná vlastnost hudby ani církvi nezůstala tajnou. "Zvláštní, všelidská, právě katolická disposice církve a její ryzí, vznešené a labuti, právě andělské hlasové ústrojí se spojily, aby vylouzen byl zvláštní, círl:evně povahový, právě andělský zpěv a tahová i hudba. Chápete, velectění, že mluvě o zpěvu andělském, mluvím o chorálu a chápete také, proč jmenuju chorál zpěvem andělským. Tím tlumočí církev city svých modliteb nejandělštější. Je chorál modlitbou v tónech, je hudbou stoupající a pohybující se po vrcholech nejvyšších pohoří lidského snažení, doufáni a milo-vání, je hudbou duševního klidu a srdcového bezvětří. »Pacem summa tenent«, čili jasno, do nedozírna průhledno a slunečno je na vrcholech velelior. Chci na jednu zde předem upozorniti, a proto s rozhodností, nevšední rozhodností pravím a opakuji zas a zase, že bez znesvěcení a potom nutně s pochopením chorál zpívati se může odliodlat jen křestan katolický, jenž v Boha věří tak, jako dítě v svého otce, a který církvi věří, jako clítě matce své! Naprosto tedy bez výhrad a bez podmínek! Chorál je zpěvem svaté prostoty a srdce prostotou svou v utrpení silnéhoa Bohu zcela odevzdaného. Ty melodie srovnal bych tak nejraději s vodami pralesních studánek, ty melodie mírně zviněné, v nichž něha s hořeni graciósně sráží se, a které světlu oddané co chvíle pod dotyky světla v touze omdlévají. Jest potřebí talc nepol:rytě naslouchat některé z bohatých kadencí, v nichž církev staví bolest 1Uatky Sedmibolestné, a bez mučení poznáte, že takový zpěv má dar moci dolévat znovu olej nadclinutí a nové odhodlanosti do lamp již již poliasínajících ! Bylo hmatatelným projevem mravní pokleslosti a nenávisti k Bohu zatlačení cliorálu, a propagujem-li dnes usilovněji očistu jelio a uplatnění, vyznáváme tím radostně radostný ten fakt, že síla katolictví jest na pruclčím než jindy postupu, a odhodlaná všemi prosti cdky své vnitřní mohutnosti trvale dobýti hlav skepsí ohrožených a srdcí otrávenýcli nudou ! K veliké té práci kulturní z nás, velectění, každý přispějme hřivnou svou ! Co liturgie mešní a chorálního doprovodu se týče, laskavě pamatujme, že oltář a chór musí co nejtěsněji splynouti a vytvořiti jednotu, kde části jsou spolu co nejúčelněji spojeny, co nejkorrektněji srovnány a uceleny. Jak nazveme asi, drazí, člověka, jenž jinak hovoří, než cítí nebo myslí, a jinak jedná, nežli hovoří? Poctivcem jistě ne ! A podobné, nepřísně mluveno, nečestné nedůslednosti se dopouští chór, když bez ohledu na řád a význam úkonů nejposvátnějších odehrává a odzpěvuje věci těm úkonům naprosto různorodé. V tom kotví snad úloha chóru, oltářní obět snižovat hudbou, která chrámovou je pouze pro ten nicotný důvod, že — bůh ví na kterém smetišti ulic narozena, drze rozbila stan svůj pod klenbami domu modlitby! ? Ci má být hudba kostelní nestoudnou bajadérou, tančící bujně na stupních oltářovýcli, anebo nesmyslnou grimassou clowna, bavícího za groš chtivé obecenstvo kdesi v arénách předměstských?! Tak přece církev se nemodlí! To byla trapná situace, kdy Spasitel byl nucen užiti biče uzlovatého. A biči vyhneme se, budeme-li zpívat zpěvem, jaký církev sama do hrdla nám vkládá. Bůh jest duch, a Bohu v duchu klaníme se chorálem, který je zpěvem duchovým, právě že z ducha zrozeným, a kterého vlastnosti — jako každého v pravdě z ducha zrozeného umění — je věčná, nestárnoucí mladost a proto nesmrtel- | ||||
|